Dajaniny-povídky

Kapitola 12. Důležitá rozhodnutí.

Uplynuly další tři týdny, ve kterých se Harry zotavoval na Grimlaudově náměstí. První týden jen ležel, přemýšlel, pil Snapeovy lektvary a jedl jídlo, které mu tam nachystal. Byl moc slabý na to, aby chodil po domě. Další týden se už začal pohybovat po domě a prozkoumávat místnosti jednu po druhé. Jediné dvě místnosti, kterým se však vyhýbal byly kuchyně a knihovna. Nijak zvlášť netoužil být v blízkosti Snapea, a Snapeovi t zřejmě vyhovovalo.

Harry se s ním ještě nemohl bavit. Musel si to všechno nechat projít hlavou. Tak nějak věděl, že mu řekl pravdu, ale podvědomě chtěl, aby to byla lež. Chtěl někoho obvinit z toho všeho co se stalo. Toužil si na někom vybít tu zlost, ten vztek a beznaděj, kterou cítil, když viděl Brumbála umírat. Myslel si, že už je to za ním, že to překonal. Avšak mýlil se. Bylo to stále moc živé. A Snape tu ránu opět oživil.

Den za dnem se mu střídaly nálady jako na horské dráze. Od vzteku k nepříčetnosti a od ní k beznaději.

Míjel den za dnem a on si ani nevšiml, že venku už začal padat sníh.

Jednou ráno se probral, podíval z okna a nevěřil svým očím. Venku byla snad metrová vrstva sněhu. Normálně by z něj měl radost, ale ne teď. Protože byl sám, daleko od svých přátel. Chtěl se s nimi nějak spojit, jenže hůlku neměl a přívěšek z nějakého důvodu nefungoval.

Rozhodl se, musí si se Snapem promluvit co bude dál. Už se mu nemůže vyhýbat. Cítil se celkem dobře, i když pil stále ty jeho lektvary.

Sešel dolů do kuchyně, kde očekával, že ho najde. Ale nebyl tam. Zamračil se. Otočil se a odešel do knihovny, ale tam také nebyl. To už mu připadalo divné.

´Kde může být?´ptal se sám sebe v duchu. To netušil. Hlad ho však přinutil vrátit se zpět do kuchyně. Tam si všiml nachystané snídaně. Pokrčil rameny, sebral talíř a sedl si.

Už měl skoro po snídani, když se ve dveřích objevil Snape. Na chvíli se zarazil, ale pak si sedl naproti němu. Nalil si kávu a počkal až dojí.

Harry mezitím usilovně přemýšlel nad tím, o čem s ním chce mluvit.

„Ví někdo, že ještě žiji? A že mě už dávno nedrží na Ministerstvu?“ začal otázkou, která mu nejvíce vrtala hlavou.

„To, že nejste na ministerstvu už zřejmě ví i řád. Nikdo však netuší kdo vás dostal z ministerstva a že jste ještě naživu. Možná snad Temný pán by si mohl spojit dvě a dvě dohromady, nicméně nikdo neví, že jste stále  živý.“

Harry pokýval hlavou. „A proč jste nedal vědět řádu že žiji a jsem s vámi. A neřekl jim celou pravdu, kterou jste řekl mně.“

Snape se ušklýbl. „Neposlouchali by, nevěřili by mi. Navíc se zdá, že mezi sebou mají někoho, kdo vyzrazuje informace Brouskovi. Cožpak jste si nevšiml kolik jejich úkrytů bylo odhaleno za poslední tři měsíce? Ten blbec Brousek je štve jako lovenou zvěř.“ Pokaždé co mluvil o ministrovi, vyplivnul jeho jméno s takovou nenávistí, až se Harry divil.

Nastalo trapné ticho, které za chvíli přerušil opět Snape.

„Jak se cítíte?“

„O dost lépe, než předtím. Skoro jako dříve. Nejspíš vám dlužím za svůj život. Díky.“

Snape pozvedl obočí. Na poslední větu však reagoval jen kývnutím.

„Myslím, že lektvary už můžeme vysadit. Avšak neměl by jste to přehánět s pohybem.“

Harry kývl že souhlasí.

„Co teď bude dál? Vypadá to, že mi nedovolíte se jen tak vrátit k řádu, nebo ke svým přátelům. A nemám ani možnost jim říct, že žiji. Nemám ani svou hůlku.“

„Tvou hůlku nemám ani já. Zůstala někde na Ministerstvu. Doufám, že ji ten hlupák nezlomí. A co se týče návratu k řádu a vašim přátelům… Byla by to od vás nehorázná nerozvážnost. Ztratil by jste obrovskou výhodu. Všichni si myslí, že jste mrtvý a tak se můžete normálně pohybovat a pátrat po Viteálech a..“

„Počkat!“ zarazil ho Harry. „pátrat po Viteálech? Jak o nich víte? Brumbál?“ nenapadlo ho, že by mu Brumbál o nich řekl.

„Od koho si myslíte, že o nich Brumbál věděl? Byl jsem pravá ruka Temného pána Pottere.“

„Tu noc, co jsme se vrátili, jsme byli v jeskyni, kde Voldemort jako mladý Tom Rojvolo Riddle týral mladé děti, když žil ještě v sirotčinci. Měl tam být další viteál. Zmijozelův medajlon. Ale byla to jen laciná napodobenina a v ní vzkaz od R.A.B. že viteál má on a hodlá jej zničit.“

„Říkáte R.A.B.?“

„Ano, proč znáte ho?“

Snape přikývl „Znal jsem jen jediného kouzelníka, který si říkal R.A.B. Byl to Regulus Arnan Black.“

„Black? Siriusuv bratr Regulus?“ podivil se Harry.

„Ano, kdysi se přidal na stranu Temného pána, ale pak zjistil co je zač a chtěl od něj utéct. Zřejmě se dozvěděl o viteálech a chtěl se mu před smrtí pomstít. Vím že ho po týdnu temný pán dostihl a umučil k smrti. Pokud ten medajlon nezničil, je dost pravděpodobné, že je ještě tady.“

Harry náhle vstal. „Rugulus měl pokoj úplně nahoře vedle toho Siriusova.“

Oba se vydali nahoru do jeho pokoje. Dveře byly zavřené, neodemkl je ani klíč zastrčený ve dveřích. Snape vytáhl hůlku a zamumlal pár slov. Dveře se červeně rozzářily.

„Někdo je docela dobře zabezpečil,“ prohodil Snape k Harrymu a dál je zkoumal. Harry se na něj díval a pozoroval nepatrné vzrušení, kterým Snape vyzařoval.

„A je to,“ řekl po chvíli a dveře otevřel. Naskytl se jim pohled na rozlehlou místnost celou vybavenou v zeleno stříbrné. Na stěnách visely staré plakáty famfrpálových družstev. Několik fotek s rodinou a zřejmě se spolužáky. U jedné fotky měl dojem, že tam zahlédl i mladého Snapea. Vzadu pod oknem stál veliký dřevěný stůl s dřevěným křeslem hned vedle veliká postel s nebesy. Byla zde ještě veliká skříň a malá knihovnička. To vše bylo pokryto hustou vrstvou prachu. Zdálo se, že tady už hodně dlouho nikdo nebyl. Harry i Snape se začali rozhlížet. Harry hledal u stolu, kdežto Snape procházel police. Jakmile s něčím začali hýbat, začal se hýřit prach. Harry radši otevřel okno, které šlo kupodivu snadno, aby se tam neudusili.

Hledání nešlo vůbec snadno. Regulus měl v pokoji mnoho věcí a většina různých krabiček a přihrátek byla zabezpečena kouzly, a tak je Harry nemohl otevřít. Musel čekat až je otevře Snape. Ten trpělivě otevíral jednu po druhé, ale nic nenacházel a venku už byla tma. Harry, aby se zabavil, si vytáhl jednu úzkou knížku a otevřel ji.

Hned na první pohled mu došlo, že to žádná kniha není, ale že je to deník. Regulusův deník. Měl problém s jeho čtením. Písmo bylo malé a nepřehledné. Podle všeho si Regulus psal deník už od děctví. Popisoval svou rodinu. Jak obdivuje své rodiče a pohrdá svým bratrem Siriusem. Popisoval nadšení nad černou magii tak rozsáhle, až se Harrymu začal zvedat žaludek. Harry radši přelistoval zbytek stránek až na konec.

Cítím, že mi už nezbývá moc času. Vím, že je mi na stopě. Nebojím se. Cítím spíš takový klid, že už konečně bude konec. Už jsem takhle nemohl žít. Až příliš pozdě jsem si uvědomil pravdu a lituji toho. Ale minulost se nedá vrátit. Doufám, že ho někdo porazí. Že se dozví o viteálech a všechny je zničí. Doufám, že si však nevšimne toho, že jeden není na svém místě. Zžírá mne však vztek, že jsem nebyl schopný ho zničit. Musí to někdo udělat za mne. Nevěděl jsem kam ho schovat, aby se k němu nedostal… u sebe ho mít nemůžu, je to moc nebezpečné. Kdyby to zjistil… obešel by si je všechny a víc by je zabezpečil. Hlídal by si je a pak by to bylo skoro nemožné je zničit. Rozhodl jsem se, že jediné bezpečné místo, kde jej mohu schovat je skřetí banka. Rodiče to samozřejmě netuší. Myslí si, že mu dále věrně sloužím. Nechci je zklamat, ale… Musel jsem to udělat. Snad to někdy pochopí… i když matka asi ne… Zřejmě mě prokleje a vymaže z rodiny stejně jako Siriuse. Ach Siriusi v mnoha věcech jsi měl pravdu, proč jsme ji neviděl? Kdybych tě poslechl, nikdy bych se k němu nepřidal. A měl bych přátele, kterým mohu věřit a užíval si života, tak jako sis ho užíval ty. Snad mi někdy odpustíš bratře…

Harry po přečtení předal deník Snapeovi, aby si ho mohl také přečíst. Když ho však podával, vypadla z něj nějaká obálka. Harry ji otevřel. Našel v ní klíček od trezoru u Gringottů a malý lístek.

Drahý Siriusi,

Jsi jediný, komu tohle můžu dát. Nevím, jestli ti mám říkat celou pravdu a ohrozit tak tvůj život, avšak nemám na vybranou. Navíc, kdo v dnešní době není ohrožený?

Jak jistě víš, přidal jsem se před nějakou dobou k ty-víš-komu. Byla to největší hloupost, jakou jsem kdy udělal a bohužel mi bude taky osudnou. Měl jsi pravdu, bylo to bláznovství, ale já se nedal odradit. Nicméně zanedlouho mi došlo, co se ve skutečnosti děje. Jenže tou dobou už jsem měl na ruce znamení zla a plnil Pánovy příkazy. Byl jsem tak posedlý černou magií, že mi ani nedocházelo to, kolik lidí jsem zabil a umučil a že jsem to vůbec udělal. Stydím se za to a určitě mi patří to, co mě za chvíli potká. Nicméně jsem ti chtěl říci jedno. Zjistil jsem, že Temný pán dokázal rozdělit svou duši na sedm kousků, viteálů. Určitě víš, co je to viteál. Zmínky o nich jsme četly kdysi doma v knihovně. Díky toho se stal nesmrtelným. Nikdy ho nikdo nezabije, pokud ty kousky existují. Vždy umře, ale zase se pak vrátí. Proto, aby jej někdo dokázal zabít, musejí být všechny viteály zničeny.

Včera jsem se vrátil z jeskyně, ve které byl urytý jeden z nich. Je to medajlon Salazara Zmijozela, který byl pokládán za ztracený. Nepodařilo se mi však zjistit způsob jeho zničení a vím, že už na to nebudu mít čas. Proto jsem ho umístil do svého trezoru u Gringottů. Klíček, který najdeš v této obálce, je právě od něj. Najdi prosím způsob jak jej zničit a vypátrej ostatní. Nebo o tom řekni Brumbálovi, ten už snad bude vědět co s ním.

Tvůj bratr

             Regulus Arnan Black (R.A.B.)

PS: Nikdy jsem ti to neřekl, ale měl jsem tě rád. Obdivoval jsem tě a občas ti i záviděl… Sbohem

Harrymu bylo Reguluse líto. A taky mu došlo, že tenhle dopis nikdy nestačil Siriusovi dát. Kdyby ano, všechno by teď bylo úplně jinak.

Všimnul si, že ho Snape pozoruje. „Je to dopis pro Siriuse s klíčem k jeho trezoru, kde má být schovaný ten medajlon.“

„Takže jsme to našli,“ konstatoval Snape.

„Ano našli, ale jak se tam dostaneme?“ zajímalo Harryho. Oba dva se nemohli zrovna tak volně pohybovat, jak se jim zachtělo. Harry měl být pro Ministerstvo i pro řád mrtvý. Dokonce možná pro celý svět, netušil, jestli jeho smrt nebyla v novinách. A Snape… všichni si mysleli, že zabil Brumbála, že je Smrtijed, pravá ruka Voldemorta.

„Budeme si muset změnit podobu. Taky vám musíme sehnat nějakou hůlku. Nejen vám…“

„Dracovi?“ zeptal se Harry.

Snape přikývl.

„Kde vůbec celou tu dobu je? Proč jste ho nepřivedl sem.“

„Na bezpečném místě.“ Na druhou větu však neodpověděl, protože jej Harryho otázka zarazila. Nepočítal s tím, že by mu nevadilo, kdyby tady s nimi byl i mladý Malfloy.

„Vy s tím souhlasíte?“ zeptal se po chvíli.

„Už to není ten Malfloy, kterého jsem potkával na chodbách ne? Změnil se. Musel, potom co se mu teď stalo. A jak vás znám, tak je zavřený v nějaké místnosti a nemůže se odtamtud hnout.“

„Dobrá, odpoledne ho přivedu. Vy by jste měl začít hledat ten způsob, kterým se dají zničit viteály. Myslím, že jsem na něco narazil tady v knihovně.“

Harry přikývl. Vydal se dolů, rovnou do knihovny a šel hledat.

Snape se zamyslel. ´Myslím, že se změnili oba dva. Snad se tu mezi sebou nezabijí.´

Taky sešel dolů. Stavil se na chvíli v kuchyni, aby dopil své kafe, potom se chytil přenášedla a přenesl se za Malfloyem.

Draco ležel na posteli a civěl do stropu. Pomalu tady začínal magořit. Pokoj mu začal připadat ještě menší než předtím. Neměl klaustrofóbii, ale stísněného pocitu uvnitř se nemohl zbavit. Možná to mělo na svědomí taky to, že zde byl neustále sám. Snape se tu sice párkrát zastavil, jak slíbil, ale Dracovi to nestačilo. Už tu prostě nemohl vydržet.

Ráno se za ním zase zastavil Snape, zkontroloval jej a oznámil mu, že už je naprosto v pořádku. Prohodil s ním pár slov, nechal mu tady Denní Věštec a odešel se slovy: „za dva dny zase přijdu.“

Neměl co dělat, a tak si je přitáhl blíž a začetl se. Vůbec netušil jaké překvapení ho čekalo hned na první straně.

Harry Potter – mrtev?

Není to dlouho, co jsme se dozvěděli, že byl mladý pan Harry Potter unesen. Nevíme kdy (tuto informaci ministerstvo nechtělo poskytnout), nevíme kým, ale všichni si jistě umíme představit kam jej ten dotyčný odvedl, nebo spíše ke komu. Jelikož se nepovedlo jej zachránit, máme pádný důvod myslet si, že ho Vy-víte-kdo zabil. Můžeme jen doufat, že to byla rychlá smrt. Je to velice šokující zpráva pro nás pro všechny. Ani ne půl roku od Brumbálovy smrti nám Vy-víte-kdo zasadil další bolestivou ránu. Na počest jeho smrti bych rád uvedl co všechno dokázal za svůj krátký a odvážný život….

Draco dál nečetl, nemohl. Nechápal to.

´Jak se to mohlo stát? Vždyť se Potter vždycky uměl nějak zachránit, měl po boku své přátele a vždy vyvázl. Proč jemu Snape nepomohl? Proč jeho zachránil a Pottera ne? Vždyť Potter byl důležitější ne? Všichni tvrdili, že on jediný dokáže zabít Temného pána. Tak proč mu sakra nepomohl?!´

Byl naštvaný a zároveň zmatený. Tak nějak doufal, že jestli se odsud někdy dostane, tak se pokusí spojit s Potterem, nebo řádem a přidat se k nim. Byla to taky jeho jediná šance, pokud se do konce svého života nechtěl schovávat. Věděl, že přemluvit je, aby s nimi mohl zůstat by bylo velice těžké, ale měl alespoň nějaký plán. Plán, který ho držel při zdravém rozumu a ten se mu teď rozsypal jako domeček z karet.

Proto si opět lehl a civěl do zdi. Byl jako v tranzu, ani si nevšiml, že se Snape vrátil.

Snape se přemístil do pokoje Draca a rozhlédl se. Až napodruhé si všiml, že leží v posteli, nehýbe se a civí do zdi. Promluvil na něj. Nic, Draco nevnímal. Na chvíli dostal strach, že už tady zešílel. Bodlo ho svědomí, že ho nechal samotného v tak malé místnosti takovou dobu. Přešel k němu a zatřásl s ním. Draco pomalu otočil hlavu směrem k němu. Vypadalo to však jako by se díval skrz něj. Snape neváhal a vrazil mu facku. Mladík zamrkal a začal vnímat.

„Au! Co tu děláte? Neměl jste přijít až za dva dny?“ zeptal se naštvaně a mnul si obličej.

„Změna plánu. Chceš se odtud ještě dostat?“

Draco i hned přikývl.

„Tak se mě chyť,“ řekl jen, nabídl mu ruku a sotva se ho dotkl, aktivovalo se přenášedlo. Objevili v chodbě, kousek od hlavních dveřích.

„Kde…kde to jsme?“ zeptal se zmateně Draco.

„V bývalém sídle Blacků, a dnešním domě Harryho Pottera.“

„Počkat, v Denním Věštci se psalo, že je mrtvý. Jak to že jsme potom tady?“ nechápal.

 „Reme! Remusi! No tak! Vnímáš mě?“ volala Nymfadora na svého přítele.

„Co… co? Promiň, co jsi to říkala?“ probral se Remus.

„Už jsou to tři týdny, nemůžu se na tebe dívat, jak se takhle mučíš. Harry by to nechtěl“

„Slyšel jsi to sám. Na ministerstvu už dávno není, někdo ho unesl. A Brousek do něj navíc nalil dvě Veritaséra. A jestli ten co ho unesl nebyl lékař, tak měl sotva pěti procentní šanci na přežití.“

„Jo slyšel. Ale vím to, cítím, že není mrtvý. Zeptej se Ginny, řekne ti to samé.“

„Ach Remusi, všichni nechceme, aby byl, ale vše tomu nasvědčuje. Nebyli jsme schopní ho najít.“

„Kdyby ho ty-víš-kdo zabil, přihlásil by se k tomu.“

„Na tom něco je, ale i tak. Remusi, dvě veritaséra, víš co to s člověkem udělá…“

„Vím, ale Harry je silný…“

„Ano je, ale ať už je Harry kde je. My jsme stále tady, a teď a potřebujeme tě. Řád tě potřebuje.“

Remus si povzdychl. „Máš pravdu.“

Ron a Hermiona seděli v obýváku, opírali se o sebe a koukali do krbu. Mlčeli, nepotřebovali nic říkat. Za ty tři týdny se naučili si rozumět beze slov. Oba byli zdrceni Harryho ztrátou, ale tak jako všichni, doufali, že není mrtvý. A slíbili si, že ho nepřestanou hledat. Ronova matka je však hlídala tak ostříží zrakem, že se nemohli z domu ani hnout.

Předevčírem jim však poslala McGonagallová vzkaz, že by s nimi ráda mluvila.

Čekali tu tedy na ní a byli zvědaví co jim chce. Tak nějak doufali, že nese zprávy o Harrym.

Oba se podívali na hodiny. Právě v tu chvíli se objevil v krbu zelený plamen a z krbu vyšla McGonagallová. Otočili se k ní s nadějí v očích. Ona však zavrtěla hlavou. Opět zesmutněli.

„Chtěla jsem s vámi mluvit z jiného důvodu. Chtěla jsem se zeptat, jestli se stále chcete stát členy Fénixova řádu.“

Ani se na sebe nepodívali a oba přikývli.

„Dobrá tedy. Remus si vás vezme na starost a doučí vás co nejrychleji nějaká kouzla a řekne vám vše potřebné. Taky dostanete náramek se znakem fénixe, který se používá v případě nouze. Poté co podstoupíte rychlokurz se hlaste u mě v ředitelně.“

Oba opět přikývli.

„A ještě jedna věc, vyřiďte Moly, že se Ginny a Niraja mohou vrátit zpět do školy. Musím běžet. Nezapomeňte pak přijít,“ řekla, nabrala letax, hodila ho do krbu a zase zmizela.

Ginny se pomalu probrala a zamžourala směrem k posteli, kde spala Niraja. Postel však byla prázdná. ´Asi šla na snídani dřív a nechtěla mě budit´ napadlo Ginny. Seslezla z postele a vydala se taky dolu na snídani.

V kuchyni však Niraja taky nebyla. Místo ní tam stála jako vždy Giniina matka a chystala snídani.

Ginny si vzala jeden toust a zeptala se matky: „Mami, neviděla jsi Niraju?“

„Myslím, že říkala, že se jde projít po zahradě. Před chvilkou snídala.“

Ginny jen kývla hlavou a snídala dál. Pak ji to ale nedalo a vydala se s třetím toustem na zahradu. Procházela se pomalu, ale nikde ji neviděla. Zavolala na ni, ale nikdo se neozval. Zamračila se. ´Možná je v obýváku, nebo se vrátila zpátky do pokoje,´napadlo ji. Ale nějak podvědomě tušila, že ji ani na jednom místě nenajde.

Zkontrolovala obývák i pokoj, ale nic. Pak si všimla na stole popsaného papíru. Zvedla jej, sedla si na postel a začetla se.

Milá Ginny,

Chtěla bych ti poděkovat za záchranu, která zřejmě měla na svědomí to co se stalo Harrymu. Chtěla jsem ti říct, že si vážím toho co jsi pro mě udělala a taky toho, že jsi byla moji kamarádkou a tolik se mě zastávala. Poděkuj prosím i své matce, za pohostinství, které jste mi poskytli. Slibuji, že nikdy nevyzradím nic, co jsem se dozvěděla o vás, řádu, nebo místě kde bydlíte. Protože jsi mi projevila jak ty, tak i tvá rodina důvěru, řeknu ti pravdu o tom kdo jsem a co dělám v Anglii.

Jmenuji se Niraja Redrichová a je mi 18 let. Matka je původem z Anglie, ale po mém narození se odstěhovala do Německa a změnila si jméno. Od malička mě učila doma. Naučila mě spousty kouzel, ale kromě toho mě taky donutila chodit do kroužků bojových sportů a pak je semnou cvičila. Umím mluvit anglicky, německy, Francouzky a španělsky. Poté, co má matka umřela na rakovinu rozhodla jsem se vrátit do Anglie a najít otce. Matka mi o něm nikdy nic neřekla a nemluvila ani o svém životě než jsem se narodila. Z jejích starých věci jsem zjistila, že studovala v Bradavicích, a proto jsem se tam zapsala na studium. Snažila jsem se o ni, nebo o mém otci něco najít, ale neměla jsem moc štěstí. Potom se to všechno nějak zvrtnulo a skončila jsem u vás. Musela jsem odejít, protože musím hledat dál. Potřebuji znát pravdu. Chci poznat svého otce. Když mě zajali na Ministerstvu, přišel zamnou takový divný chlápek a tvrdil, že něco ví. Pokusím se ho najít. Neměj o mě strach, umím se o sebe postarat. Pokud zjistím něco o Harry, dám ti hned vědět.

Určitě se ještě někdy potkáme a doufám, že to bude za lepších podmínek.

Opatruj se!

Tvá přítelkyně Niraja

Ginny se zhluboka nadechla, tohle musela rozdýchat.

Po obědě se všichni Weasleyovi spolu s Hermionou a Remusem přesunuli do obýváku.

„Ginny, rozhodli jsme se s otcem, že pro tebe bude bezpečnější, když se vrátíš zpátky do Bradavic.“ Začala opatrně pani Weasleyová, nevěděla, jak na to bude její dcera reagovat.

„Dobře mami,“ neodporovali Ginny, tak nějak to čekala.

„Je to bezpečnější, protože se tu teď kdykoliv může objevit někdo z Ministerstva a…cos to říkala?“

„Že se tam vrátím,“ zopakovala Ginny.

Paní Weasleyová se zatvářila překvapeně.

„Zítra tě Minerva očekává v ředitelně, měla by sis večer zabalit.“

Ginny přikývla, zvedla se a odešla poslušně do svého pokoje.

Paní Weasleyová ji pozorovala starostlivým pohledem.

„Mno.. myslím, že už by jsme taky měli jít,“ ozval se Remus.

Ron a Hermiona přikývli, postavili se a šli za Remusem. Paní Weasleyová se na svého syna zamračila. Není to ani hodina, co se pohádali. Nesouhlasila s tím, že by měl vstoupit i její nejmladší syn do řádu. Vždyť to byl ještě kluk.

Rozloučili se a přemístili s Remusem k němu domů.

Bydlel v malém mudlovském bytě. Stěny byly ošuntělé, opadala z nich omítka. Po celém bytě byla cítit vlhkost. Věděli, že na tom Remus není finančně nejlépe, protože ho nikde nechtěli zaměstnat, ale nevěděli, že až tak moc. Navíc bylo poznat, že poslední dobou zrovna moc neuklízel. V kuchyni byl plný dřez špinavého nádobí, po obýváku se rozvalovaly výtisky Denního Věštce a Hermiona radši nechtěla ani vidět ložnici.

„Hm.. omluvte mě, mám tu trochu nepořádek, nečekal jsem návštěvu.“

„V pohodě, eh… chcete s tím pomoct profesore?“ nabídla se Hermiona.

„Nene zvládnu to sám, jen se posaďte. A už nejsem váš profesor pěkně dlouho, říkejte mi Remusi..“

„Dobře Remusi,“ souhlasila Hermiona, pošťuchla Rona do obýváku a oba si sedli na gauč.

Remus párkrát mávl hůlkou. Nádobí se začalo pomývat, noviny se srovnaly a v ložnici se ustlala postel.

„Tak, určitě víte proč jsme tady. Dostal jsem vás na starost, abych ověřil co všechno umíte a jestli se o sebe dokážete postarat, když vás pošleme do nějaké akce. Můj byt, jak jste si stačili všimnout, není zrovna největší, takže praktickou část musíme stihnout jindy. Ale ještě než s tím vším začneme. Jste si opravdu jisti, že to chcete?“

Hermiona se mu podívala přímo do očí. „Je to jediná možnost jak nás necháte pomoct. Ať už s pátráním po Harrym, nebo ochraňovat ty, kteří se sami neochrání.“

Remus přikývl. Souhlasil s ní. Pak se otočil na Rona.

Ten chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Nechci sedět doma a čekat, až někdo přijde a řekne, že táta, nebo bráchové umřeli a já pro to nic neudělal. Když budu v řádu, nebudu bezmocný.“

Remus opět přikývl. Souhlasil s oběmi odpovědi. Sám vstupoval do Řádu z podobných důvodů.

„Asi by jste měli vědět první něco o historii řádu, a pak jak to u nás chodí. Jak jistě víte, řád založil Brumbál, když byl Vy-Víte-Kdo na vrcholu moci. Drancoval, ničil a zabíjel nevinné lidi. Především Mudly, poloviční kouzelníky a takzvané krvezrádce. Nikdo s tím nic nedělal. Ministerstvo nevědělo jak a co mají dělat. A lidi se starali především sami o sebe a své rodiny. Snažili se utíkat do jiných zemí, schovávat domy pod Fidletovo zaklínadlo. Brumbál tomu odmítl přihlížet. Založil tedy Fénixův řád. Vybíral si však, koho přibere, protože v té době si nikdo nemohl být jistý, kdo je a kdo není Smrtijed, nebo jestli náhodou není pod Imperiem. Tento spolek byl tajný už v té době. Nepotřebovali jsme žádnou publicitu. Nebylo náv mnoho, ale postupně jsme se rozrůstali. Někteří z nás drželi hlídky, jiní se potulovali po Obrtlé a snažili se najít nějaké informace. A když zaútočili Smrtijedi, vydali jsme se všichni na to místo a bojovali. Také jsme se snažili odhadnout Voldemortovy plány.

Pak, když byli Lily s Jamesem zavražděni a Voldemort padl, pochytali jsme spolu s Bystrozory zbytek Smrtijedů. Jak jistě víte, nejvíce jich pochytal Moody. Pak byl řád rozpuštěn. Potom byl 14 let klid. Po tom co se Harry vrátil od Voldemorta s mrtvým Cedrikem svolal Burmbál opět Fénixův řád. Hodně nás ubylo. Sirius nám nabídnul svůj dům jako místo hlavního štábu. V té době se nám docela dařilo. A zbytek už znáte.

V dnešní době jsme na tom tak, že někdo z nás neustále prozrazuje každé místo kam se přesídlíme a víc jak polovina členů je pod zámkem. Nyní potřebujeme najít nějaké místo, odalit krtka, osvobodit své lidi a zaměřit se opět na Voldemorta, který má téměř volnou ruku a vřele toho využívá. Už stačil zabít víc jak tři tisíce mudlů“

„Kolik členů řádu je na svobodě?“ zajímalo Hermionu.

„16 které znáte a 14, které neznáte.“

„Mezi těmi 16, které známe to nikdo nebude že? Takže to musí být někdo z těch 14,“ uvažovala Hermiona nahlas.

„Ano to nás napadlo, Nymfadora a Moody mají na starost zjistit kdo z nich a jaký k tomu má důvod. Myslím, že už deset z nich mají prověřených.“

„A to místo?“ zajímalo Rona. „Už nějaké máte?“

Hermiona po něm hodila tázavý pohled.

„Ne, nemůžu nic dobrého najít a stejně tam nemůžeme dřív jít, dokud nebudeme vědět, kdo je ten zrádce.“

„No co je? Myslím, že by to Harrymu nevadilo,“ ohradil se Ron.

„Nechci vidět jak někdo vletí k nám domů a pozavírá mi celou rodinu.“

Hermiona chvíli přemýšlela, „máš pravdu.“

„V čem má pravdu? Co se děje?“ nechápal Remus.

„My jedno takové místo známe, ale je to Harryho dům. Myslím, že by mu nevadilo, kdybychom se tam přestěhovali, ale nevím jestli je dobrý nápad o něm říkat těm dalším lidem. I když to jsou členové řádu.“

„To je skvělá zpráva! Je tam krb? Dá se tam přemístit, nebo nějak jinak dostat?“

„Je tam krb, ale není připojený na letaxovou síť. Jediná možnost se je přemístit do sklepa. Asi by jsme vás tam museli přemístit my, a pak by se přemisťovali další. To místo není na mapě a jediná mapa, na které byl už není. Spálili jsme ji.“

„Dobrá tedy, řeknu o tom místě Minervě, jak za ní půjdeme. Teď by jsme se ale měli zaobírat něčím jiným….“

Remus prozkoušel všechny jejich teoretické znalosti kouzel, jedů, protijedů, obrany a chladné logiky. Byl až mile překvapen jak dobře na tom jsou. Udivovalo ho, že znají i některé věci, které rozhodně nemohl znát student Bradavic v šestém ročníku.

Večer rozložil Gauč a sám si šel lehnout do postele. Na druhý den je měli čekat souboje.

Hermiona se probrala jako první. Snažila se rozlepit oči a všimla si, že ji Ron objímá okolo pasu. Usmála se a otočila na něj. Spal ještě jako mimino. Kdyby neměla ani jeho, nevěděla by, jak se s tím vším vypořádat. Ale když měla po boku jeho, cítila se silnější a odvážnější. Nechtěla ho budit, ale síla, kterou ji objímal byla moc velká. Když se snažila vyprostit z pod něj, probrala ho.

„Dobré ráno,“ špitla tiše, nevěděla jestli i Remus už je vzhůru.

„Dobré,“ řekl a taky se na ni usmál. Hned potom ji dal pusu do vlasů.

„Jak jsi se vyspal?“

„Po dlouhé době docela dobře.“

Náhle posmutněla.

„Co se stalo?“ zajímalo ho.

„Vzpomněla jsem si na Harryho. Už je to tak dlouho co jsme ho naposledy viděli. Poslal nás všechny pryč a místo nás chytli jeho. Kdyby se to nestalo, byl by tu s námi.“

Ron ji pevně objal „Nepřestaneme ho hledat, dokud ho nenajdeme. To ti slibuji.“

Usmála se na něj. „Já vím. A on to určitě taky ví.“

Ron ji úsměv oplatil. „Určitě.“

Jejich rozhovor přerušil Remus, který se právě vykolébal z ložnice.

„Bré ráno.“

„Dobré.“

„Dobré.“

„Vyspali jste se dobře?“

Oba přikývli.

„Kdo si dá semnou kafe?“

„Já!“ ozvala se ihned Hermiona. Ron jen zavrtěl hlavou.

Remus se přesunul do kuchyně, postavil na vodu a mezitím udělal rychlou snídani.

O chvíli později postavil kafe a snídani před ně. S hladem se do ní pustili.

Po jídle Remus rychle uklidil, počkal až vykonají ranní hygienu a řekl jim kam se mají přenést.

Oba se nadechli, usmáli se na sebe a přenesli se na dané místo.

Sotva se stačili zorientovat už na ně někdo vypálil nějaké kouzlo. Zela instinktivně vyčarovali oba dva štíty a schovali se za nějaké plechy. Začali se rozhlížet po útočníkovi. Nikoho neviděli.

„Kde to jsme?“ zeptal se Rychle Ron.

Hermiona se rozhlédla. Stáli v nějaké hale, kolem nich bylo spoustu regálů a na nich staré harampádí. Podle nepořádku, který byl různě rozházený by si Hermiona tipnula, že se už dávno nevyužívala.

„Netuším, je to nějaká hala, zřejmě tu pracovali Mudlové.“

Na další mluvení však neměli čas, protože na plech, za kterým se schovávali začal někdo útočit. Souběžně s tím se u nich zjevil lístek, na kterém stálo:

Zneškodněte a zajměte protivníka

Oba si ho rychle přečetli.

„Dobře já tam a ty tam?“ zeptal se Ron a ukázal na dvě různé chodby.

Hermiona krátce přikývla a vydala se daným směrem s hůlkou v pozoru.  Rychle se otočila a zahlédla Rona, který se vydal na druhou stranu. Snažila se postupovat tiše, aby na sebe nepřilákala moc pozornosti. Zatím si ničeho nevšimla.

Prošla snad půl haly a stále nic. Pak uslyšela kroky za sebou. Rychle se přikrčila za nejbližší plech a čekala koho uvidí. Zpoza regálů vyšel muž, který měl nějakou masku přes obličej.

Čekala až kolem ní projde a pomalu se vydala za ním. Zajímalo ji kam míří. Náhle rychle zahnul a bylo ticho. Hermiona se zarazila. Určitě si ji všimnul a teď tam na ni čeká. Zvedla hůlku, vytvořila kolem sebe štít, který je naučil Rick a plížila se k tomu rohu.

Měla pravdu dotyčný stál kousek od něj a sotva se tam objevila, začal na ni pálit jedno kouzlo za druhým. Ještě že kolem sebe udržovala štít a vyhýbala se kletbám. Útočník byl však neústupný a pálil na ni jedno kouzlo za druhým, že ani neměla šanci útočit. Rozhodla se něco zkusit. Skočila za jeden regál, zrušila štít a čekala až se za ni vydá. Byl tam ve vteřině. Teď začala útočit ona. Kouzlila neverbálně, takže dotyčný měl problém zjistit která kletba na něj letí a radši se jim vyhýbal. Zatlačila ho svými kouzly až k dalšímu regálu, kde se náhle objevil Ron. Pomalu a potichu se připlížil za útočníkem a omráčil ho jediným slovem.Za Ronem se však náhle objevil někdo jiný a vyslal na něj v tu samou chvíli svou vlastní kletbu. Hermiona kolem něj ihned utvořila svůj štít. Ron se mezitím rychle otočil a druhého útočníka zneškodnil. Oba je svázali a dali vedle sebe. Jednoho z nich probrali a zamířili na něj hůlkou.

„Kolik vás tu je? Odpověz!“ řekl Ron.

„Jen my dva!“ odpověděl Fred.

„Věříš mu?“ zeptal se Ron Hermiony. Lehce zakroutila hlavou a znova se rozhlédla.

„Ti nám pravdu neřeknou.“

Ron přikývl na souhlas. Zvedl hůlku a znovu Freda omráčil.

Kývl směre k malé slepé uličce. Oba se tam stáhli. Pak Ron zamířil hůlkou na velký plech a vyslal na něj jedno kouzlo. Plech se okamžitě rozdrnčel. Oba stáli přidřepnutí a čekali. Dlouho se nic nedělo, ale pak se tam přišli podívat další dva útočníci. Počkali až budou co nejblíže a začali na oba útočit. Za dvě minuty seděli svázaní vedle svých kolegů.

Ron a Hermiona si zpět zalehli. Čekali dále.

Nikdo další však už nepřišel. Zato se začal ozývat potlesk.

„Bravo!“ slyšeli říkat Remuse.

„Zkouška skončila.“

Ron i Hermiona tedy vylezli osvobodili své zajatce. Ti si sundali masky. Byl tam Fred a Georg, a dva neznámí mladíci. Navzájem si potřásli rukama.

„Výborně, vedli jste si moc dobře a rozumně. Myslím, že teď už se můžeme vydat za Minervou. Děkuji vám hoši za váš čas. Můžete jít.“

Všichni čtyři přikývli a přemístili se.

„Já nemám doma krb, takže musíte použít ten z Doupěte.“

Hermiona s Ronem taky přikývli a přemístili se. Remus hned po nich.

Pozdravili všechny, přešli do obýváku a přemístili se pomocí letaxu do ředitelny.

Minerva zvedla hlavu od nějakých papírů a pokynula jim aby si sedli. Chvíli po nich se v krbu objevil Remus.

„Takže?“ zeptala se jen Remuse.

„Mají velice dobré znalosti jak obraných, tak útočných kouzel, a to nejen z výuky. A zkouška dopadla nad míru dobře. Mají 92 bodů.“

„92 bodů?“ Podivila se.  „To tu neměl nikdo už pěkně dlouho.“

Remus přikývl.

„Dobrá tedy, přejdeme k závěrečné části. Přistupte oba blíž. Dejte mi své hůlky a položte ruku na tento talysman Fénixe.“

První šel Ron. Dal ji svou hůlku a položil svou ruku na talisman.

„Opakujte po mně. Slibuji, že budu bránit vždy nevinné, ochraňovat je a pomáhat jim.“

„Slibuji, že budu bránit vždy nevinné, ochraňovat je a pomáhat jim.“

„Slibuji, že se nikdy nepřidám na stranu zla, nebudu vraždit a mučit lidi z potěšení.“

„Slibuji, že se nikdy nepřidám na stranu zla, nebudu vraždit a mučit lidi z potěšení.“

„Slibuji, že dobrovolně neprozradím informace, které by nějak ohrozili řád a jeho členy.“

„Slibuji, že dobrovolně neprozradím informace, které by nějak ohrozili řád a jeho členy.“

„Slibuji , že budu ctít všechna pravila řádu a řídit se instrukcemi, které mi budou přiděleny.“

„Slibuji , že budu ctít všechna pravila řádu a řídit se instrukcemi, které mi budou přiděleny.“

„Těmito sliby se přidávám do Fénixova řádu a nebudu nikdy jednat proti němu. Tak Slibuji.“

„Těmito sliby se přidávám do Fénixova řádu a nebudu nikdy jednat proti němu. Tak Slibuji.“

Hned co to Ron domluvil se z talismanu začal linout zlatý paprsek, který se mu obtáčel okolo ruky, obtočil se až na hrudník a v místu srdce vnikl do Rona.
Ten se trochu zapotácel, ale jinak mu nic nebylo.

McGonagallová mu řeka ať se posune stranou. A na jeho místo nastoupila Hermiona.

Vyřkla stejné sliby a taktéž ji paprsek v místě srdce vnikl do těla.

Minerva jim vrátila jejich hůlky a spolu s nimi dala dva náramky.

„Když začnou žhnout, znamená to, že vás voláme. Co nejdříve se přemístíte na místo štábu. Prozatím je to Doupě. Nyní pro vás nemám žádné úkoly, takže můžete jít zpět domů. Další porada by měla být za tři dny.

Přikývli a jeden po druhém se přenesli zpět do Doupěte. Vzali si něco na jídlo z kuchyně a šli spát do Ronova pokoje. Ačkoli se to nezdálo, dnešek ji dal upřímně zabrat. Oba dva si oddychli, když to měli za sebou.