Kapitola 17. Zdání klame
Ginny je tiše postupně přemístila na okraj Zapovězeného lesa. Snape byl "příjemný" více než obvykle. Nelíbilo se mu, že se při přemístění musel zcela spoléhat na slečnu Weasleyovou ani to, že tady byla s nimi.
Potichu zamířili hlouběji do lesa, aby si mohli být jisti, že je nikdo neslyší. Byla již téměř tma, ale přeci jen se někdo mohl nacházet na pozemcích hradu a mohl je zahlédnout. Harry si neodpustil krátký pohled na Bradavice. Jeho milovaný domov. Nevěděl, zda se sem ještě někdy vrátí, proto si ho chtěl zapamatovat.
"Nejsme tady na prohlídce Pottere," zpražil ho Snape, jen co je dohnal. Harry se jen pousmál a nijak to nekomentoval. Nehodlal se nechat vytočit.
"Máte tu mapu?" zeptal se o něco mírněji Snape.
"Tady," podal mu ji Harry a společně ji rozvinuli.
"Jsem připraven ke každé špatnosti," pronesl Harry a máchnul nad ní automaticky hůlkou. Mapa se začala postupně vykreslovat od místa, ve kterém stáli, až vyobrazovala celé Bradavice i s jejich pozemky. V jejich oblasti byly znázorněny 4 tečky nesoucí jejich jména.
"Tak takhle ta věcička funguje! A vy jste ji měli celou tu dobu..." neodpustil si Draco.
"Jop, to je mapa, kterou vytvořil můj otec s přáteli, když tady studoval," vysvětlil Harry s hrdostí v hlase.
"Áno, úplný génius," dodal Snape jízlivě.
"Skončili jste? Můžeme se dát do práce?" přerušila je Ginny. Snape po ní šlehl zlostným pohledem, ale místo odpovědi si od Harryho půlčil Zmijozelův medajlon, jeden z viteálů, který teď vlastnili. Spolu s ním se natáhl nad mapu a pronesl Harrymu neznámé zaklínadlo. Mapa se na pár sekund rozzářila a pak zase potemněla.
"Fungovalo to?" zeptal se Draco a přitom Snapovi zvědavě nakukoval přes rameno.
"To se dá zjistit jediným způsobem," odpověděl Snape a přejel svou hůlkou přes mapku. "Ukaž mi viteál," přikázal ji. Chvíli se nic nedělo a pak náhle všechny tečky vyobrazující lidi zmizeli. Zůstaly pouze dvě. První v jejich oblasti - viteál, který měli při sobě. Druhý, představoval viteál pro který sem přišli.
"Fungovalo to," vydechla Ginny překvapeně, čímž si od Snape vysloužila další zlostný pohled.
"Jasně, kde jinde to může být než na opačném konci lesa," zabrblal si Draco pro sebe avšak dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni.
"Ale copak, snad se Draco Malfloy nebojí Zapovězeného lesa?" neodpustila si Ginny rýpnutí.
"Ha,ha…," odseknul jí zpátky.
"Horší než v prváku, to jistě nebude," prohlásil k němu Harry s úsměvem. Draco mu ho oplatil rozmrzelým úšklebkem.
"Nejrychlejší bude vydat se tudy," navrhl Snape po krátkém prozkoumání mapy. A tak se s hůlkami v pozoru vydali vstříc temnému lesu.
Určeným směrem šli už dobrou hodinu a les vypadal pořád stejně temně a chladně. Vysoké stromy tyčící se vysoko nad hlavami. Obří kořeny, které se jim neustále pletli pod nohy a oni měli co dělat, aby o ně neustále nezakopávali. A jelikož šli každý pohroužen do svých myšlenek, obklopovalo je prapodivné ticho. Harry se však nemohl zbavit pocitu, že je již dobrou půlhodinku někdo sleduje. Dělal však jakoby nic a přesunul se nenápadně ke Snapovi. Jakmile šli bok po boku pohlédl na něj, aby zjistil, zda to také zaznamenal. Avšak z jeho nic neříkajícího výrazu se dalo těžko soudit.
"Co všechno tady podle Vás žije?" zeptal se Harry, aby upoutal jeho pozornost.
"Těžko říct, podle mne ani samotný Brumbál nevěděl o všech bytostech, kteří se tady usídlili. Vím však o Testrálech, Hypogrifech, Jednorožcích, Akromantulích, Kentauřích, Lesních skřítcích a určitě i nějaká ta typická mudlovská lesní zvířata. Jsem si však jist, že většinu z nich jste Pottere měl tu čest potkat během svého pobytu v Bradavicích," odpověděl Snape neutrálně.
"Hm...hm...," odvětil Harry na souhlas, i když ho vlastně vůbec neposlouchal. Snažil se totiž zahlédnout jejich tajného pozorovatele.
"Možná, že když ještě více vytočíte hlavu, nevšimnou si, že o nich dávno víme," sykl k němu s ironií v hlase Snape. Harry zadržel první nadávku, která ho hned napadla na Snapovu adresu a místo toho dál v klidu pokračoval.
"Co s tím uděláme?" zeptal se o něco klidněji.
"Počkáme na strategičtější pozici," odvětil Snape. Harrymu se ta myšlenka zrovna třikrát nezamlouvala, ale poslechl. Zařadil se zpět po boku Ginny a nenápadně se snažil odhadnout kdo nebo co je sleduje, a kolik se jich v temnotě lesa skrývá.
Po další hodině se prostředí změnilo. Začali se prodírat nízkým podrostem, který byl ostrý a trnitý. Často si museli pomoct hůlkami, aby byli schopni projít dál. Jejich tajemní pronásledovatelé se stále drželi v jejich patách. Kousek za nimi skryti temnotou noci.
"Jste si jistý Snape, že jdeme správným směrem," ujišťoval se Draco.
"Snape rozložil mapu, aby se na ni mohli všichni podívat. Zjistil však, že ušli sotva pětinu cesty.
Když vzhlédli od mapy, zjistili, že jsou obklíčeni. Při bližším prohlédnutí rozpoznal Harry v temných obrysech postavy Kentaurů.
"Nechceme Vám ublížit!" Vykřikl jejich směrem a položil svou hůlku na zem na, aby prokázal svá slova.
"Harry! Jsi si jistý?" zašeptala Ginny směrem k Harrymu tak, aby ji ostatní neslyšeli.
"Pokud na ně nezaútočíme, neublíží nám. Skloňte hůlky," odpověděl jistě a přistoupil blíže ke kentaurům. Ti však nijak nereagovali na jeho pokusy o komunikaci a dál drželi své luky pevně napnuté. Napočítal jich zhruba 10 - 15. Nikoho z nich však nepoznával. Z dáli přiběhl další kentaur, něco zašeptal druhému, pravděpodobně vedoucímu. Jeho reakcí bylo dlouhé zatroubení na roh z nějakého zvířete. To bylo to poslední, co si Harry pamatoval, než pocítil bodnutí na krku od uspávací šipky a padl do bezvědomí.
Malátně se posadil a hned se rychle chytil za hlavu. Při tom zjistil, že má svázané ruce, takže to šlo docela špatně. Při pádu se musel praštit o nějaký ten kořen, protože se mu tam objevila pěkná boule. Rozhlédl se kolem sebe. Seděl v jakési dřevěné kleci, která mohla mít tak 2x2 metry. Protože byla tma, moc toho okolo sebe neviděl jen nějaké obrysy opodál a světla loučí v dáli. Začal vzpomínat, co se stalo. ´Ginny! ´problesklo mu vzápětí hlavou. "Ginny!" vykřikl tentokrát na hlas.
"Jsem v pořádku Harry!" Ozvalo se z dálky.
"My jsme tady taky, kdyby to někoho zajímalo," poznamenal Draco z druhé strany.
"Co se stalo?" zeptal se nechápavě Harry.
"Očividně nejsou tak mírumilovní, jak jste si myslel Pottere," odvětil Snape s ironií v hlase
"Ticho!" zakřičel na ně kentaur, který pomalu kráčel k jejich celám.
"Vězni nemají dovoleno mluvit," dodal, když už byl u nich.
"Ty, tam! Půjdeš semnou!" ukázal na Harryho a otevřel jeho celu.
"Náčelník chce s tebou mluvit," dodal, když spatřil jeho nechápavý výraz. Harry tedy poslušně vylezl z klece a následoval kentaura. I když Harrymu všichni přišli strašně podobní, byl si jistý, že tohoto nikdy nespatřil. Rozhodl se věnovat svou pozornost cestě, kterou šli. Moc toho však neviděl. Šli jakousi stezkou, která se mírně stáčela doleva. Všude kolem nich byly vysoké stromy s hustým podrostem. Šli docela rychlým tempem, kentaur ho postrkával dřevěným koncem oštěpu před sebou. Zhruba po patnácti minutách vystoupili na mýtinu, kterou osvětloval jasný svit měsíce. Uprostřed palouku stál mohutný Kentaur. Když přišli blíž, rozpoznal Harry, že má dlouhé bílé vlasy s lehce šedými avšak stejně dlouhými vousy. Jeho koňské tělo bylo čistě bílé s dlouhým lehce našedlým ohonem. V záři měsíce se stříbrně leskl a Harrymu tak připomínal čisté stvoření, které spatřil, když v lese byl poprvé – jednorožce.
Kentaur, který ho sem dovedl, ho znovu hrubě popostrčil oštěpem až ke stříbrně lesknoucímu se kentaurovi. Ten jim pokynul rukou, aniž by na ně pohlédl. Věnoval se totiž noční obloze. Harryho strážce mu rozvázal ruky a odešel pryč. Harry si jemně protřel bolavá zápěstí a pak věnoval pohled zpět na kentaura, za kterým ho přivedli. Snažil se odhadnout, co od něj může čekat. Kentaur mu však nevěnoval žádnou pozornost, dál si prohlížel oblohu nad nimi. Po chvíli tíživého ticha se Harry rozhodl promluvit.
„Pane, jmenuji se..“ Větu však nestihl dokončit, protože ho kentaur přerušil. „Já vím kdo jsi, Harry Pottere. Tvé jméno tady však nic neznamená,“ promluvil tichým a přesto zvučným hlasem. Poté opět utichl a vrátil se ke sledování jasné noční oblohy. Harry tedy usoudil, že bude lepší počkat, až jej kentaur sám znovu osloví. Naštěstí nemusel čekat dlouho.
„Brzy bude Mars opět jasně zářit…“ pronesl tiše a upřel své jasně modré oči na Harryho. Jakoby zkoumal jeho reakci. Harry si vzpomněl, že to samé říkali kentauři, když je prvně v Zapovězeném lese potkal. Poté si vybavil, že je Firenz učil, že to znamená blížící se boj či velkou změnu. Harry tedy popošel o kousek blíže, aby se mohl podívat na noční oblohu a poté vážně odpověděl.
„Blíží se bitva, která může všechno změnit,“ řekl a zadíval se kentaurovi přímo do očí.
Záhadný kentaur pokýval hlavou na souhlas.
„To ale není ten důvod, proč jste v našich lesích…“ řekl po chvíli.
„Ne,…“ odpověděl krátce Harry. Nevěděl, zda by měl pokračovat, proto radši mlčel.
„Přišli jste si pro tu temnou věc, která je skrytá v prastarém dubu nedaleko odsud,“ pronesl kentaur, jakoby to byla jasná věc.
Harryho zaskočilo, že o tom vůdce Kentaurů ví, proto ze sebe dostal jen opatrné přikývnutí.
„Pokud vás k ní dovedeme, dokážete ji zničit nebo odsud odnést?“ zeptal se s mírnou zvědavostí v hlase.
„Ano, víme jak ji zničit,“ odpověděl mu již klidněji Harry.
„Přesto jste podobnou přivedli sebou,“ odvětil mírně nedůvěřivě.
„Potřebovali jsme ji k nalezení té druhé, jakmile je budeme mít obě, odneseme je a zničíme,“ přiznal Harry. Očividně nemělo cenu snažit se něco před Kentaurem zatajit.
„V tom případě se můžeš ty a ten kdo má tu druhou věc připravit na cestu. Vyrážíte za úsvitu,“ rozhodl Kentaur.
„Počkat! Co zbytek mých přátel?“ vyhrkl hned Harry.
„Zůstanou tady, dokud nesplníš svá slova Harry Pottere. Pak je pustím a můžete opustit tento les.“
„A když tu věc nezničíme?“ zeptal se opatrně, i když odpověď znal.
„Pak jej neopustí nikdo,“ pronesl kentaur tiše a lehce pokynul strážci, který Harryho předtím přivedl. Druhý Kentaur vystoupil z lesů a přistoupil zpět k Harrymu. Začal ho tlačit pryč z mýtiny.
Jakmile se vrátili zpět ke klecím, vzhlédli k němu jeho přátelé. V jejich tvářích mohl vyčíst jasnou otázku. Nechtěl však mluvit před stráží, proto jen nepatrně zavrtěl hlavou. Počkal až se jeho kentauří strážce vzdálil a pak promluvil.
„Za úsvitu já a Severus vyrážíme k viteálu – kentauři nás tam zavedou. Pokud viteál najdeme a zničíme, pustí nás,“ vysvětlil jim situaci.
„A pokud ne?...“ zeptal se Draco.
„Zabijou nás,“ odpověděl místo něho Snape. Harry pokýval na souhlas. Až později si uvědomil, že to v té tmě nemůžou vůbec vidět.
„Harry, můžu nás odsud přemístit,“ nabídla se Ginny po chvíli.
„O tom jsem přemýšlel, ale nemá cenu si kentaury znepřátelit. Se Snapem to dokážeme. Budete tu muset počkat, než se vrátíme,“ odpověděl klidně.
„To se mi nelíbí,“ odpověděla hned rázně.
„Já vím, ale je to to nejrozumnější co teď můžeme udělat.“ Snažil se ji trochu uklidnit. Nechtělo se mu ji tady nechávat, ale věděl, že ji tu nic nehrozí.
„Tak to abychom si tu udělali trochu pohodlí,“ pronesl s úšklebkem Draco.
Po zbytek noci byli tiše. Každý pohroužen ve svých myšlenkách. Snažili se nabrat síly na nadcházející den.
Za úsvitu je probudilo dusání kopyt. Kousek od nich se seřadilo šest Kentaurů. Jeden přistoupil blíž k Harryho kleci a otevřel ji. Harry si všiml, že to samé se děje u Snapovy klece, když z ní vylízal. Taky si všiml jeho chladného výrazu a tichého zaklení. Lehce povytáhl obočí a pousmál se. Pak se otočil pohledem k Ginny. Opětoval ji její upřený pohled a kývl na souhlas. Nepotřebovali mluvit, aby si rozuměli. Chvíli poté do něj jeho strážce žduchl oštěpem, aby se vydal na cestu.
Vydali se opačným směrem, než ho včera vedli za jejich vůdcem. Severus kráčel vedle něj a občas lehce klopýtl, protože měl stále ruce svázané před sebou. Zbytek kentaurů je obestoupil, aby nemohli utéct. Postupovali hlouběji do lesa po úzké stezce mezi vysokým podrostem. Co chvíli zastavovali, aby kentauři před nimi mohli osekat větve, které jim stály v cestě. Očividně tudy nikdo dlouho neprocházel. Usoudil Harry.
„Je to ještě daleko?“ zeptal se Harry, když už byli na cestě zhruba hodinu. Vypadalo to však, že se nedočká žádné odezvy. Všichni kentauři upírali zrak na cestu před nimi. Pak se ho jednomu zželelo.
„Dozvíš se, až tam budeme človíčku. Teď pokračuj,“ řekl a pobídl ho. Harry si všiml, že jeden ze zadních kentarů po něm švihl naštvaným pohledem. Kentaur, který k Harrymu promluvil, však dělal, že si toho nevšiml. A tak Harry pokrčil rameny a pokračoval dál. Snape celou scénku pozoroval s neutrálním výrazem ve tváři. Dávno tušil, že se s nimi nemá cenu vůbec bavit.
Když už bylo téměř odpoledne, zastavili na malém palouku, aby si mohli Harry se Snapem odpočinout. Harry si všiml, že poslední půlhodinku co šli, začali být kentauři neklidní. Neustále se rozhlíželi kolem sebe a sem tam divoce máchli ohonem. Také oštěpy, které drželi v pravých rukách, svírali o něco strnuleji než předtím. Někteří si dokonce co chvíli kontrolovali svůj luk na zádech. Harry se pozorně rozhlédl okolo sebe a zaposlouchal. Všiml si, že les je o něco tišší než předtím. A veškeré zvuky zvířat byly slyšet z dálky za nimi. Museli být u viteálu již blízko. Zřejmě se tomu místu obyvatelé lesa vyhýbali, co mohli. Harry se otočil ke Snapovi. Ten jeho pohled zachytil a kývnutím mu dal vědět, že si toho taky všiml. Po chvíli k nim přistoupil ten kentaur, který k Harrymu dříve promluvil. Všiml si, že jeho vlasy jsou blonďaté a jeho oči kaštanové. Koňské tělo měl kaštanové jako oči. Ve vteřině se mu v pravé ruce objevil krátký nůž. Rozřezal Snapova pouta.
„Odsud budete pokračovat sami. Je to kouse. Dostanete se tam, když bude dál pokračovat po té stezce,“ řekl a ukázal po stezce na druhém konci palouku.
Harry přikývl, že rozumí.
„Co naše hůlky?“ Kentaur kývl na svého druha, který k nim pomalu přicházel. Ten měl na rozdíl od něj krátké hnědé vlasy s ledově modrýma očima a strakatým tělem. Věnoval jim ostrý pohled a pak jim povýšeně podal jejich hůlky.
„Jestli se o něco pokusíte, zastřelíme vás,“ varoval je klidně první kentaur.
Harry opět přikývl. Nepochyboval o tom, že by to udělali.
„Můžeme?“ prohodil s úsměvem ve tváři ke Snapovi.
„Ať to máme za sebou,“ odpověděl Severus a následoval Harryho.
Zhruba po půl hodině vystoupili z lesa na rozlehlou mýtinu. Okamžitě si všimli ohromného dubu, který se tyčil uprostřed. Neušla jim ani temná obloha, která místu dodávala pochmurnou atmosféru.
„To bude asi ono…“ odvětil Harry. Snape po něm hodil jeden ze svých pohledů, který jasně říkal: Né, vážně? To by mi nedošlo…
Harry se proto radši soustředil na okolí. Hůlku automaticky vytáhl jen, co vystoupili z lesa a teď ji obezřetně držel před sebou. Byl rád, že má opět svou hůlku, na kterou se může vždy spolehnout. Snape mu věnoval další ze svých úšklebků a pak se vydal pomalu k dubu. Cestou držel svou hůlku před sebou a lehce s ní mával. Harry si všiml, že tiše pronáší jakási zaklínadla.
„Vy jste tady snad na procházce, Pottere?“ prohodil k němu Severus. Harry se jen ušklýbl a vydal za ním. Opatrně přistoupil až ke Snapovi, který byl již plně zabrán do úkolu předním. Pozorně si prohlédl obrovský dub před nimi. Z této bližší vzdálenosti se mu zdál ohromný. Mohl měřit tak 60 – 70 metrů do výšky a po obvodu mít přes 8 metrů.
„Musí být hodně starý,“ poznamenal Harry tiše. Snape na něj však nijak nereagoval a dál si mumlal nějaká jemu neznámá zaklínadla. Náhle Harry pocítil nutkání dotknout se tohoto ohromného stromu a vykročil kupředu. Pozdě však zaslechl Snapovo varování a krátce na to narazil do jakési neviditelné bariéry, která ho odhodila dobré tři metry zpátky. Při pádu si vyrazil dech a zůstal chvíli jen tak ležet. Snape k němu okamžitě přiběhl, aby zjistil, zda je v pořádku.
„Neviditelná ochranná bariéra,“ vysvětlil mu, když viděl jeho zmatený výraz. Harry mírně kývl hlavou, jakože chápe. Nebyl totiž schopen promluvit. Pomalu se posadil a zahýbal všemi prsty a končetinami, aby zjistil, zda je opravdu v pořádku. Když se ujistil, že je, postavil se s pomocí Snape zpátky na nohy.
„Jak se přes tu věc dostaneme?
„Funguje to na podobném principu jako osobní ochranné štíty a ty mají vždy nějakou slabinu, přes kterou se dá proniknout. Musíme ji jen objevit,“ vysvětlil klidně.
„Vážně, takhle lehké?“ prohodil Harry ironicky. Snape po něm hodil ostrým pohledem a odsekl:
„Nikdo netvrdil, že to bude lehké“. Přešel zpět ke stromu a zastavil se na stejném místě jako předtím, zhruba 3 metry od kmene stromu. Začal zkoušet další a další zaklínadla. Harry ho mlčky pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Zhruba za další půlhodinu se mu podařilo bariéru zviditelnit. Okolo stromu se teď tyčila průhledná zeď zabarvená do ruda. Snape přestal s kouzlením, aby si bariéru prohlédl podrobněji. Z jeho zamračeného výrazu však Harry soudil, že k řešení není o nic blíž. Se zamyšleným výrazem přešel k Harrymu.
„Když jste s Brumbálem šli pro medajlon, bylo tam něco podobného?“
„Ne, nic takového,“ odpověděl hned jistě. Pak ho však něco napadlo. „…teda vlastně možná,“ dodal hned. Snape povytáhl jedno ze svých obočí. „Ano nebo ne?“ chtěl vědět.
„Nebyla to úplně stejná bariéra, ale při vstupu do jeskyně, jsme museli darovat vlastní krev, aby se dveře otevřeli. A potom tam byla taková nádoba s tekutinou, kterou jsem musel donutit Brumbála vypít, abychom ze dna vytáhli medajlon,“ vysvětlil Harry.
„Hm…“ odvětil Snape zamyšleně. A znova se zadíval na strom a jeho bariéru.
„Hm??? Co vás napadlo?“ dožadoval se Harry odpovědi, když se Snape odmlčel.
„Možná tu bariéru nemusíme zničit. Možná stačí, když ji přimějeme, aby nás pustila dovnitř,“ odpověděl na půl nepřítomně.
„Možná?“ Teď byla řada na Harrym, aby povytáhl obočí. V životě od Snape neslyšel, že by si něčím nebyl jistý nebo si nevěděl rady.
„Pokud mám pravdu, tak mě za žádnou cenu nesmíte následovat,“ řekl za chvíli tiše.
„Cože?! Co chcete dělat?!“ vyhrkl Harry.
„Projít přes bariéru. A pokud ji pán Zla vytvořil na podobném principu jako ty v jeskyni, pak to něco bude stát. A protože nevíme co to je tak tu budete pěkně sedět na zadku,“ řekl odhodlaně.
„V žádném případě!“ začal Harry odporovat. Začínalo mu to až příliš připomínat tu proklatou jeskyni.
„Nehodlám se tady s Vámi přít Pottere! Je to zcela logické rozhodnutí. Půjdu já, protože jsem zkušenější a nevíme, co se může objevit za tou bariérou. A pokud se mi něco stane, tak pevně věřím v to, že mi poskytnete první pomoc.“
Harry však nehodlal tak lehce ustoupit. Snape však nečekal na jeho odpověď. Vykročil k bariéře a švihl hůlkou. Pomalu se před nimi začal objevovat obrys dveří. Snape na ně položil ruku a něco zašeptal. O chvíli později jeho ruka prošla skrz. A hned za ní celé tělo.
´Dokázal to!´ zaradoval se v duchu Harry. Ihned se hodlal vydat za ním, ale zastavil ho Snapův ledový pohled. Zůstal tedy stát těsně před průchodem a sledoval Snape pohledem. Harry netušil, jaké zaklínadlo Snape použil, aby se dostal dovnitř, ale vypadá to, že fungovalo. Stál tam, zhruba metr od něj a vypadalo, že je v pořádku. Sledoval Snape jak se trochu překvapeně vydal ke kmeni. Překonal vzdálenost 1 metru, dvou…tří a stále na něm neviděl žádné účinky bariéry. Znepokojeně přešlápl na místě a díval se jak Snape přistoupil ke kmeni stromu. Z dálky vypadal jako kterýkoliv jiný starý strom.
„Tak kde tě máme?“ zamumlal si spíš pro sebe Snape, protože Harry ho nemohl slyšet. Při zběžném ohledání nenašel žádnou prasklinu ani dutiny ve stromě. Položil tedy opatrně svou pravou dlaň na kůru stromu. Kůra byla suchá a tvrdá, jak se dalo čekat. Co však nečekal, bylo slabounké tepání uvnitř stromu. Podobné tepání lidského srdce, napadlo Snape. Vzpomněl si, že podobný pocit měl i při prvním držení pravého medajlonu. Uvnitř stromu tepal kus Voldemortovy duše. Snapem projel mrazivý pocit. Rychle jej však střepal a přemýšlel jak ho dostane ven. Pohled mu padl na malou spadlou větev kousek od něj. Zvedl ji a přeměnil v krátkou dýku. Položil ji ostřím na kmen, pak jemně zatlačil a potáhl dolů. Ve kmeni se objevila rýha. Rýhou vzápětí začala téct jakási tekutina. Snape na ni šáhl a přičuchl si k prstům. ´Krev!´ uvědomil si. Hned na to ucítil bolest na levém stehně. Kalhoty mu prosákla krev. Lehce zbledl v obličeji, protože mu právě došlo, že kouzlem spoután s tímto stromem a jeho krev je tedy cena za viteál…
Harry se netrpělivě snažil pozorovat co Snape dělá, ale byl příliš daleko.
„Našel jste to?“ vykřikl na Snape nedočkavě. Ten se však ani neotočil. „Halo?! Snape?!“ zavolal na něj znovu tentokrát však hlasitěji. Ani teď však Snape nereagoval. Pravděpodobně ho přes bariéru neslyšel. Harry si tedy snažil najít lepší úhel k jeho pozorování. Zatím to vypadalo, že zkoumá strom. Vzápětí si všiml, že v ruce kromě hůlky svírá i dýku a zabodává ji do stromu. Z té dálky však neviděl, zda se mu to daří nebo ne. Začal naštvaně přecházet tam a zpět. Pohled nespouštěl ze Snape.
Snape mezitím vyryl do kmene čtverec, za který zaplatil čtyřmi ranami na pravé a levé noze. Nebyly smrtelné, ale cítil, jak mu po stehnech teče jeho teplá krev. Bude-li muset dělat více zářezů, ztratí hodně krve. Vypáčil kůru z vyrytého čtverce a vykřikl překvapeně bolestí. Měl pocit, jakoby mu někdo strhl jeho vlastní kůži na levém stehně. Noha se mu podlomila bolestí a on poklekl na jedno koleno.
Harry neslyšel, co se stalo, ale viděl Snape padnout na jedno koleno. Nechápal co se děje. Pak ho sledoval, jak si roztrhl kalhoty nad levým stehnem. Mířil na něj hůlkou, ale očividně se mu nedařilo to, o co se snažil, protože to opakoval třikrát a pak vztekle si vztekle urval kousek košile a nohu si obmotal. Harry nechápal co se děje, tušil však, že nic dobrého. Rozhodl se. Nebude dál čekat, jde za Snapem. Přistoupil zpět k otvoru, kterým Snape prošel, napřímil ruku před sebou a lehce se dotkl bariéry. Místo, aby se dostal dovnitř, odhodila jej ochranná bariéra opět dobré tři metry zpátky na zem a při nárazu si znova vyrazil dech. Chvíli ležel na zemi, pak se vydrápal na nohy a zlostně zamířil zpět k bariéře. Začal do ní pálit jakékoliv útočné kouzlo, které ho zrovna napadlo. S ochranou bariérou to však ani nehnulo. Harryho začal přepadat pocit bezmocnosti. Přecházel okolo bariéry jako vzteklý lev, který se nemůže dostat ke své kořisti.
Snape se postavil znova na nohy. Pevně uchytil dýku a zabodl ji do kmene stromu, od kterého předtím oddělal kůru a očistil jej od krvavé tekutiny. Pocítil další ránu, která se mu otevřela tentokrát na levé paži. Nevšímal si ji. Věděl už, že nemá cenu se je snažit zacelit. Z nějakého důvodu hojivá kouzla nefungovala. Jedinou jeho nadějí je dostat se co nejrychleji k viteálu a projít zpět přes ochrannou bariéru. Vyřezával tedy se zaťatými zuby další a další rýhy a oblečení se mu postupně barvilo jeho krví.
Po dalších deseti minutách se dostal pod třetí vrstvu kmene. Nohy začal mít vysílené a lehce se mu třepaly. Cítil, že se již dlouho neudrží. Začínal ztrácet příliš mnoho krve. Při další vrstvě se lehce zaradoval, prořezal se totiž do jakési vnitřní dutiny. Dýku si přidržel v ústech a strčil dovnitř opatrně pravou ruku až po paži. Šátral chvíli zprava do leva, než ucítil studený kov pod prsty. Opatrně jej uchytil a pomalu vytáhl. Na světle poznal, že právě našel ztracený Diadém Roweny z Havraspáru. Lehce se pousmál. Dokázal to! S tím ho však opustily poslední síly a padl na zem. Ztratil příliš mnoho krve.
„Né!!!“ zakřičel Harry, když pozoroval Snape zhroutit se na zem. Jasně teď rozeznal zvětšující se kaluž krve, která se tvořila pod ním. Všiml si, že krátce předtím vytáhl nějaký předmět z kmene stromu. Tušil, že se jedná o diadém. Bariéra však nadále držela a on se k němu nemohl dostat, aby mu pomohl. Mísil se v něm strach s bezmocí. Probleskla mu vzpomínka, kdy podepíral bezmocného Brumbála v jeskyni Toma Radla a právě ho donutil vypít všechen ten jed.
„Takhle to nemůže skončit!“ rozkřičel se. „To nedovolím!“ Vykřikl znova a pak instinktivně zvedl pravou ruku se svou hůlkou. Z hůlky vyletěl zlatavý kužel světla. Během sekundy vypálil díru v obranné bariéře. Harry na nic nečekal a dírou proskočil. Běžel ke Snapovi, nadzvedl jej a lehce jim zatřásl. Snape však nijak nereagoval. Byl v bezvědomí. Ztratil příliš mnoho krve. Šáhl po diadému, zastrčil si jej do tašky, kterou měl přehozenou přes rameno a pak nadzvedl kouzlem Snape. Všiml si, že díra, kterou do ochranné linie vypálil, se začala pomalu zacelovat. Rozeběhl se a přitom udržoval Snape před sebou ve vzduchu. Rychle průchodem proskočil dřív, než se zcela uzavřel.
Snape položil na trávu v bezpečné vzdálenosti. Šáhl mu na krk. Stále cítil tep, i když slabě. Pohlédl na jeho oblečení. Celé bylo zabarveno jeho krví. Lehce pár částí odkryl, aby si prohlédl rány. Některé byly opravdu hluboké a stále z nich tekla krev. Pokud je nezastaví, nepřežije cestu zpět ke kentaurům. Harry znal pár léčivých kouzel, ale věděl, že pokud je použije špatně, může mu spíš přitížit. Proto se rozhodl prohledat jeho věci. Snape se sem určitě nevypravil bez nějakého toho léčivého lektvaru. A měl pravdu, hned v třetí lahvičce poznal lektvar, který dokáže zacelit rány. Ihned jej odšpuntoval, nalil Snapovi do krku a donutil polknout. Pak našel ještě další.
Tušil, že jde o lektvar, který má posílit tvorbu krve v těle. Modlil se, aby zabraly. Neměl však čas čekat jestli tady budou působit. Rychle mu obmotal nejtěžší rány, zvedl jej pomocí své hůlky a vydal se rychlým krokem zpět ke kentauří hlídce, která je sem dovedla.
Cestu, kterou předtím ušli za půl hodiny, teď trvala Harrymu něco málo přes hodinu. Obavy o Snapa a jeho transport mu dávaly pořádně zabrat. Když konečně vyšel na palouk, kde na ně čekali kentauři, byl již značně vysílen a nohy se mu plantaly jedna přes druhou.
Kentaur, který s Harrym dříve komunikoval, byl zřejmě i vedoucí této skupinky. Zhodnotil situaci, Harryho vysílení a Snapovo zranění a rozhodl.
„Vytvořte nosítka!“ Jeho rozkaz vyvolal několik naštvaných a pohoršených pohledů od ostatních kentaurů.
„Hned!“ dodal ostřeji, aby je donutil k pohybu.
Pak obrátil zpět svou pozornost k Harrymu.
„Dokážeš chodit?“ zeptal se vlídněji. Harry ihned přikývl na souhlas. „Potřebuji si jen na chvilku odpočinou a napít se,“ dodal.
Kenatur pokýval hlavou a nařídil jednomu z kentaurů, kteří splétali nosítka pro Snape, aby mu donesl vodu a trochu jídla.
Po krátkém odpočinku zkontroloval Harry Snapovy rány. Zdálo se, že z žádné z nich již krev neteče. Byl však stále bledý a v bezvědomí. Pomohl ho naložit na lehátka, kterých se ujali čtyři kentauři. Jakmile byli ostatní připraveni, vydali se na cestu zpět do tábora.
Byla už téměř tma, když Harry začal rozpoznávat tábor Kentaurů. S obavami pohlédl na Snape. Byl až mrtvolně bledý, jestli se o něj brzo někdo nepostará, nepřežije dnešní noc. Odhodlání nenechat jej zemřít dodalo znavenému Harrymu energii. Napřímil se a zrychlil tempo. Už byl jen tři kroky od nejbližší budovy, když mu cestu zastoupili kentauři.
"Náčelník tě očekává," řekli mu těsně předtím, než jej obestoupili a začali postrkovat pryč od Snape.
"Ne! Počkejte! Můj přítel potřebuje pomoc! Je těžce zraněný!" snažil se Harry klást odpor.
"Postaráme se o něj," přislíbil Kentaur s Kaštanovým tělem, než Harry zmizel v lese se svým doprovodem.
Postrčili ho na mýtinu a zablokovali cestu zpět.
"Omluv mé společníky Harry Pottere, pouze plní mé příkazy," prohodil vůdce Kentaurů sotva Harryho spatřil.
"Chtěl jste semnou mluvit?" šel Harry přímo k věci. Neměl náladu na zdvořilosti.
Kentaur si ho chvíli tiše prohlížel a pak znovu promluvil.
"Cítím, že jste našli to, pro co jste sem přišli."
"Ano, ale mého přítele to téměř stálo život. Potřebuje Vaši pomoc." Kentaur pokýval hlavou. Věděl, že toho druhého museli přinést v nosítkách.
"Náš šaman udělá vše. Co bude v jeho silách. Ta věc však...šíří jen temnotu, nemůže tady zůstat. Za úsvitu musíte s tou věcí opustit náš les," rozhodl náčelník a otočil se k odchodu.
”Počkejte!" vyhrkl na poslední chvíli Harry.
"Přidejte se k nám. Pomozte nám porazit Voldemorta. Bojujte s námi!" Věděl, že jejich pomoc by se jim hodila a lepší příležitost k jejich oslovení už nedostane.
"Nemícháme se do světa kouzelníků. To je váš boj," odvětil klidně a zmizel v lese.
"Myslíte, že si nebude chtít podrobit i vás, až s námi skončí?!" zavolal za ním ještě Harry.
Pak jej kentaur strážící cestu hrubě postrčil směrem do lesa. Dovedli jej ke klecím, kde čekali Ginny s Dracem.
" Harry?" uslyšel Ginnino zvolaní již z dálky.
"Jsem to já, jsem v pořádku," zavolal hned zpátky. Sotva jej uviděli, došlo jim, že Snape není s ním. Zachytil jejich nechápavé pohledy. "Vysvětlím vám to později. Teď odcházíme," řekl a hned na to je kentauři propustili z klecí, uvolnili jejich pouta a vrátili jim hůlky. Harry si ani nevšiml, kdy se k nim připojil Kentaur, který jej dovedl k viteálu. Odtáhl jej na chvíli stranou.
"Pokud tvůj přítel přežije dnešní noc, bude žít. Stará se o něj náš nejlepší léčitel. Až toho bude schopný, může odejít."
Harry vděčně poděkoval. Stále měl o Snape strach, ale cítil, že je v dobrých rukou. Nerad ho tam nechával, ale věděl, že přemisťovat jej nepřipadalo v úvahu a v Bradavicích ho nechat nemohl.
Za doprovodu kentaurů došli až na okraj zapovězeného lesa, kde je nechali a stáhli se zpět do Zapovězeného lesa. Ginny se je už chystala přemístit, když ji Harry zastavil.
"Počkej chvíli. Já s vámi nepůjdu."
"Cože?" zeptala se nechápavě Ginny.
"Musím ještě něco zařídit. Vrať se pro mě za dvě hodiny prosím."
"Na to hned rychle zapomeň..." začala Ginny vzdorovat.
Draco jejich diskuzi sledoval radši z povzdálí a nechal je, ať si to vyřídí mezi sebou.
Harry si povzdychl, čekal podobnou reakci.
"Nehodlám se pouštět do ničeho riskantního. Musím jen...zkontrolovat Brumbalův hrob. Navíc potřebuju, abyste se vrátili s Vitealem a zničili ho," snažil se vysvětlit své rozhodnutí. Ginny při zmíňce o Brumbálovi pookřála. Vzpomněla si na to, co Harrymu vyprávěl Snape a sama chtěla věřit ze je to pravda.
"Dobře," rezignovala po chvíli.
"Za dvě hodiny budu zpátky na tomto místě. Koukej tu byt včas!"
Harry pouze přikývl. Věděl, že je stále naštvaná. Sledoval tedy jak se s Dracem přemístili, a pak se opatrně vydal a druhou stranu pozemku, kde byla umístěna Brumbálova hrobka.
*****
Na náhrobním kameni pohodlně ležela tmavá kočka. Harry se mírně usmál a pokývl ji na pozdrav. Kočka se lině protáhla, seskočila z kamene a proměnila v profesorku Minervu McGonagalovou.
"Věděla jsem, že se tu dříve nebo později ukážete," vysvětlila dříve než se stačil zeptat. Harry opět pouze kývl.
"No, nebudeme tady jen tak postávat. Pojďme se podívat dovnitř," řekla potichu a mávla hulkou. Chvíli na to, se začala vrchní deska Brumbálova hrobu zvedat a odsouvat stranou. Oba netrpelivě přikročili.
Hrob byl však úplně prázdný...