Dajaniny-povídky

Hermiona seděla vedle Harryho postele a pozorovala spící Ginny. Spala takhle už pět dnů, oni však nepřestávali doufat, že se probudí. Ron si šel na chvíli odpočinout a Hermiona se nabídla, že u ní zůstane. A kdyby se probrala, tak mu dá hned vědět. Měla o ní taky strach. O těch přívěscích nevěděli vůbec nic a znali jen tu báji, jenž jim vyprávěl Rick. Samotná Hermiona o nich hledala jakoukoliv zmínku ve zdejší knihovně, ale nic nenašla. Zdálo se ji to divné. Knihy ji vždy poskytli informace, které potřebovala, ale v této chvíli měla pocit, jakoby ji zradily. Potřebovala najít odpovědi, ale ony ji žádné nedaly. A navíc se taky strachovala o Harryho. Je to také pět dnů, co se rozdělili a on ještě nepřišel. Ačkoliv si to nechtěla připustit, bylo zřejmé, že ho chytili. ´Proč nás Harry Poslal první?´ptala se sama sebe v duchu. ´Kdybychom tam zůstali, mohli jsme mu pomoct a byl by tu teď s námi.´přemýšlela. Nechala se na chvíli unést svými myšlenkami, ale pak zaměřila svou pozornost zpět na Ginny. Její tvář nebyla bledá, ale naopak velice živá. Jediné co nasvědčovalo tomu, že s ní něco není v pořádku bylo to, že stále spala. Jinak vypadala velice zdravá a to je děsilo. Nevěděli co dělat. Kdyby měla nějaké zranění, mohli by ho vyléčit, ale takhle? Nesnášeli tu bezmocnost. Hermiona si povzdechla, "Ach Ginny, kdybys jen věděla..." Její přítelkyně však nijak nereagovala. Hermiona se na ni smutně podívala a chytila ji za ruku. "Kdybys jen věděla…," zašeptala ještě jednou a zadívala se z okna. "Kdy…Kdybych věděla co?" zeptala se Ginny chraplavým hlasem. "Ááá Ginny, ty ses probrala!" zavýskla Hermiona a pevně ji obrala. "Báli jsme se o tebe. A co teprve Ron, ten úplně vyšiloval, měla bys jej vidět. Hned jdu pro něj," dořekla, vyskočila na nohy a mířila ke dveřím. "Ne, počkej Hermionó," zadržela ji Ginny. "Proč?" řekla a sundala ruku z kliky. "Co Harry? Už se vrátil?" chtěla vědět. Hermiona se zatvářila nejistě, "No víš...Vlastně nevíme co s ním je. Je to už pět dnů a on se ještě neukázal," řekla opatrně. "Takže ho má stále Brousek," řekla, a při té představě se zamračila. "Dojdu pro Rona," řekla rychle Hermiona a zmizela. "Dobře," odpověděla jí Ginny, i když jí už neposlouchala. Přemýšlela jak pomůže Harrymu. A pak si vzpomněla na jejich poslední rozhovor. Harry nechtěl, aby pro něj šla... Do místnosti vpadl Ron a pomalu za ním šla Hermiona. Ron ihned přelétl pohledem svou sestru a pevně ji sevřel. Trochu se od ní odtáhla a řekl: "Tohle, mi už nikdy, nikdy nedělej!" Ginny se pousmála se a řekla: "Taky tě ráda vidím." Pak ji úplně pustil a sedl si na postel. Hned vedle něj zaujala místo Hermiona. "Tak co se stalo?" zeptal se už o něco klidněji. "Nevím... Prostě jsem cítila jak mě opouštějí síly a spadla jsem na zem. Potom jsem se objevila na nějakém místě, a tam seděl Harry. Přisedla jsem hned k němu a vyptávala se. Chytili ho Bystrozoři a dovlékli ho na Ministerstvo. Říkala jsem, že pro něj přijdu. Ale on nechtěl. Říkal, že nechce, aby mě tam uvěznili s ním. Chtěl se za nás obětovat," dořekla a v koutcích očí se začaly objevovat slzy. Hermona se naklonila a přítelkyni objala. "A dál?" zeptal se trochu nešetrně Ron. Ginny si utřela slzy a Hermionu trochu odstrčila. "Dál nevím, zmizel mi, a já po něm. Pak už jsem jen jakoby spala. Cítila jsem, že mu propůjčuji sílu. Cítila jsem, jak byl slabý..." nedokázala doříct větu. Hermiona se na ni smutně podívala a řekla: "Teď víme co se stalo, můžeme něco podniknout." "Přemístím se pro něj," řekla ihned Ginny. "Ne!" zavrhli to Ron i Hermiona. "Harry měl pravdu. Je to příliš nebezpečné a navíc nevíme co s nim dělají. Cítíš ještě, že by si od tebe půjčoval sílu?" zeptala se Hermiona. "Ne," řekla potichu Ginny. "To nic nemusí znamenat," řekla rychle Hermiona. "Jo, nic. Krom toho, že může být mrtvý," řekl sarkasticky Ron. Hermiona ho rychle zpražila pohledem. "Ale... to on určitě není," dodal hned Ron, jakmile její pohled zachytil. "Dobře, takže zůstaň ještě dneska v posteli a my s Ronem zatím něco vymyslíme," chytla se velení Hermiona. "Na to není čas!" vyhrkla Ginny. "Nikam nevpadneme jen tak bez plánu, to mu nepomůže," zpražila ji Hermiona a odmlčela se, aby mohla přemýšlet. "Co Niraja?" napadlo po chvíli Ginny. "Co s ní?" nechápala Hermiona. "Kde je? Jak to, že není s vámi? "Je s Rickem, něco jí ukazuje," odbyla ji a přemýšlela o něčem jiném. "Půjde s námi?" zajímalo Ginny dál. "Ne," řekl hned Ron a zamračil se. "Proč ne?" nechápala Ginny. "Protože ji vůbec neznáme, a to kvůli ní jsme tam kde jsme," zavrhl Ron. "Je to moje kamarádka, já ji věřím," zastala se ji Ginny. "Vážně? A jak moc dobře ji znáš? Proč ji zajali? Kde se tu objevila? Jestli bojuje proti Ty-víš-komu, tak proč jsme o ní nikdy neslyšeli?" zeptal se naštvaně. "A o tobě snad někdy někdo slyšel?" řekla naštvaně. Atmosféra mezi nimi značně zhoustla. "Buďte ticho! Nemůžu se soustředit!" okřikla je Hermiona. "Musíme kontaktovat řád," rozhodla po chvíli. "Cože?" zeptali se oba sourozenci. "Je to to jediné co můžeme udělat. Mají lidi i na Ministerstvu, a budou si vědět rady." "Jak se chceš s nimi spojit? Nevíme kde teď jsou," zeptal se Ron. "Měli jsme se sejít v Doupěti, vzpomínáš?" připomněla mu. "Jo, ale až za dlouho. Může to ohrozit naše," namítl. "Myslím že ne, použijeme Ginnyin prsten." "To je dost nebezpečné, nemyslíš?" zeptal se pochybovačně Ron. "Proto první půjdeme my dvě," rozhodla Hermiona. "Cože? Ne, ne, ne, na to zapomeňte, samotné vás nikam nepustím," řekl a zamračil se. "Rone, oba víme, že já umím lépe kouzlit a jediná Ginny se umí přemisťovat s tím prstenem." Ron se zamračil ještě více. Věděl, že Hermiona má pravdu, a o to ho to více štvalo. "Dobře," řekl a odešel z místnosti. Nezapomněl při tom řádně praštit dveřmi. "Tak kdy jdeme?" zeptala se Ginny. "Až si odpočineš. Zítra," rozhodla Hermiona. "Ale já jsem odpočatá," namítla Ginny. "Ne, to teda nejsi," řekla naštvaná Hermiona a taky odešla. Věděla, že to tu na nějakou dobu budou muset opustit. Jenže, co udělají s Nirajou? Můžou ji přivést sebou? Mohou ji opravdu věřit? Ron měl pravdu, co je vlastně zač? A co tady hledá? Hermiona si ji nebyla zcela jistá.

Zatímco Hermiona šla balit, se Ron naštval, zavolal si k sobě Chlupáče a šel se s ním projít kousek do lesa. Kopal do všeho co mu přišlo pod nohu a v duchu zuřil. ´Copak můžu za to, že nejsem v kouzlech tak dobrý jako ty, vždy skvělá Hermiono? To já jsem tady kluk , to já mám jít první, kdyby to bylo nebezpečné, a ne sedět a čekat, až to vy prověříte, a pak si v klidu napochodovat. To já mám nastavovat krk kvůli vám. Když tady není Harry, já mám vést, ne ty Hermiono. Copak to takhle bude napořád? Budu vždy jen tvým stínem? Budu vždy až druhý? S takovou si mě Hermiono nevšimneš jako fajn kluka, ale jako ubohého přítele, který se musí schovávat za tebe a všichni se mu budou jenom smát. Ne, já už nechci být takový. Jsem přece Nebelvír ne?´ Došel doprostřed lesa, pobyl tam chvíli, pak se otočil a kráčel zpět.

"Jsem Nebelvír a dokážu ostatním, že tam patřím," řekl nahlas, aby si dodal odvahu. Došel domů, a zamířil rovnou do Hermionina pokoje. Krátce zaklepal a vešel. Hermiona lítala všude po pokoji a házela své věci do kufru. "Co to děláš?" zeptal se nechápavě. "Balím, měl bys taky. Je zřejmé, že se tam chvíli zdržíme." "Chci si s tebou promluvit," řekl rázně. Hermiona se zastavila uprostřed pohybu a povytáhla zvědavě obočí. "Tak mluv," pobídla jej. "Vy dvě první nepůjdete. Přemístím se tam první já pod Harryho pláštěm a ohlédnu se tam. Potom se přemístím zpět, a pak půjdeme všichni." Zamračila se. "Co máš proti tomu, že by jsme šly první my?" "Prostě nepůjdete. Je to nebezpečné. A Ginny by mohlo rychle vysílit tolik přemístění." Hermiona pokývala hlavou a pohlédla přímo na něj. "O tomhle to není že? Tobě vadí, že bys byl až druhý, co? To že si Harry hraje pokaždé na hrdinu ještě neznamená, že to musíš dělat taky," řekla a zamračila se. "Prostě to tak bude," řekl pevně a odešel. "A když tě neposlechneme?" zarazila ho, když odcházel. "Tak vás klidně připoutám k něčemu a zabavím hůlky," řekl rázně a odešel si zabalit.

Další den nikdo z nich nemluvil více, nežli musel. Rick s Nirajou nechápali co si udělali, ale na nic se neptali. Ron jim oznámil, že dneska bude chvíli pryč, ale že se hned vrátí. Pro jistotu, když Ginny v noci spala, okopíroval její prsten, pravý schoval a duplikát ji dal na ruku. Doufal, že to nebude nutné, ale věděl, že jsou natolik tvrdohlavé, aby si dělaly co chtějí. To on nemohl připustit. Hned po snídani vešel do Harryho pokoje, půjčil si jeho koště a plášť. Nasedl na koště, přehodil přes sebe plášť a letěl za ochrannou linii. Tam se přemýstil.

Ve vesničce plné mudlů se ozvalo slabé pufff. To se Ron přemístil do vedlejší vesnice. Rychle se zorientoval a letěl směrem k Doupěti. Nechtěl se přemístit hned u Doupěte, to by bylo bláznovství. Proto se rozhodl pro tuhle variantu. Harryho koště je natolik rychlé, aby tam byl za chvilku, a pod jeho pláštěm jej nikdo neuvidí. Už z dálky viděl vršek Doupěte. Směr si pamatoval moc dobře. Jednou ho Fred s Georgem zavedli do téhle vesnice, a pak mu zdrhli. Musel se odtamtud dostat sám zpátky domů. Jak to jejich matka zjistila, měli týden zaracha. Jenže smáli se tomu ještě dlouho, protože se Ron vrátil až po týdnu. Celý týden se motal skoro v kruhu v lese. Zapudil tuto vzpomínku a trochu zrychlil. Pomalu už byl u doupěte, začal klesat. Venku nikoho neviděl, ale to neznamenalo, že tam nikdo není. Prolétl kolem domu a díval se, kde je nějaké otevřené okno. Nikde žádné neviděl, a tak přeletěl ke střeše. Párkrát tam viděl zdrhat své bratry, takže tam nejspíše bude nějaká díra, či průlez. Přistál na střeše a pomalu ji procházel. A vida, spatřil malou díru, která byla zakryta nějakou plachtou. Lehce ji odkryl a vklouzl dovnitř. Trochu se otřepal a rozhlédl se. Zahledl padací dveře a pohnul se směrem k nim. Sotva však udělal krok, vyšplíchla mu do očí nějaká tekutina, která začala šíleně štípat. "Aaaaauuuu," zavřískl instinktivně a snažil se si utřít oči. Přestal být opatrný, rychle slezl po schodech dolů a pádil do koupelny vymýt si oči.

"Co to bylo?" zeptala se zděšeně paní Weasleyové. "Někdo se k nám pokoušel nejspíše dostat střechou a objevil naši pastičku," řekl rychle Fred nebo Georg a pádil nahoru. Ostatní jim byly v patách. Rychle si vytáhly hůlky a pomalu stoupali po schodech. Ron zatím vyplachoval oči, ale bez výsledku, zdálo se, že kapalina je odolná proti vodě. Začal hlasitě nadávat. Jako první poznal podle hlasu Rona Georg. "To je Ron, to jeho nadávaní bych poznal kdekoli!" řekl a začal se smát. "Máš pravdu, je to Ron. A snažil se projít přes tu díru," přitakal Fred a začal se taky smát. Ostatní sklonili hůlky a přešli k Ronovi. Našli ho v koupelně jak vyplachuje své oteklé a rudé oči. Paní Weasleyová jej chvatně objala a nařídila Ferdovi a Georgovi, ať to kouzlo zruší. "Co tady děláš Rone? Jsou ostatní v pořádku? Měli jste se ukázat, až za osm dní," vychrlil na něj ustaraně Remus. Ron si konečně utřel své oči a pohlédl na něj. "Řeknu vám to dole," vydal ze sebe. Kluci se ihned přestali smát a zvážněli. Všichni se přesunuli dolů a Ron jim řekl všechno co věděl. Remus a paní Weasleyová se mračili. Fred a Georg na tom nebyli jinak. Kromě nich čtyř v domě nebyl nikdo jiný. "Takže Harryho drží Brousek?" ujasňoval si to Remus. "Jo," odpověděl Ron. "Ale nevíte, jestli tam stále je," ptal se dal Remus. "Ne," odpověděl opět Ron. Remus se zamračil ještě více. "Budeme muset večer svolat poradu," řekl nakonec. "A kde je Ginny a Hermiona a ta dívka... Niraja?" zajímalo Ronovu matku. "Jsou v bezpečí, vrátím se pro ně a přijdeme zpět, jestli můžeme." "Samozřejmě Rone, co tě to napadá, tady je váš domov. Budu vás mít radši u sebe, než aby jste byli bůh ví kde," řekla paní Weasleyova. "Může se přemisťovat ze zahrady, a zpět do ní?" ujistil se ještě Ron. "Může, je to zabezpečené," řekl Remus. Ron se tedy zvedl, odešel do zahrady a přemístil do sklepa Harryho domu.

Tam vyběhl schody a vešel do kuchyně. Hermiona, Ginny i Niraja seděly u stolu a mlčely. Jakmile Ron vešel zvedly hlavy. "Tak co?" zeptala se hned Ginny. "Vezměte si věci a běžte do sklepa. Na nějakou chvíli se stěhujeme," řekl a odešel si pro své věci. Po cestě narazil na Dobbyho. "Pán a dámy někam odcházejí?" zeptal se smutně Dobby. "Ano Dobby, jdeme na nějakou dobu k našim, myslím, že by Harry chtěl, teda určitě by tě poprosil, jestli by ses mu postaral od dům a Chlupáče, když tu nebudeme." "Dobbymu bude ctí," souhlasil skřítek nadšeně. Ron tedy sebral svůj kufr a  přešel do sklepení. Počkal, až holky přijdou a společně se přemístili.

Na zahradě už na něj čekala paní Weasleyová a všechny je pořádně objala. Pak jim nařídila dát si věci do pokoje a připravila jim večeři. Mezitím už přišel domů pan Weasley a Charlie. Jedli všichni společně, ale každý přemýšlel nad něčím jiným. "Dali jste vědět Minervě?" zeptal se Arthur Remuse. "Ano, přijdou do půl hodiny." "Takže máte půl hodinu na jídlo, pak půjdete nahoru," řekla paní Weasleyová Ronovi, Ginny, Hermoně a Niraji. "Chceme se zúčastnit porady," řekl Ron pevně. "To nepřichází v úvahu, nejste členové," zamítla to ihned jeho matka. "Chceme se jimi stát, proto jsme sem přišli," řekl pevně Ron. Tohle bylo poprvé co se své matce vzepřel. "Už jsem plnoletý, nemůžeš mi v tom bránit," pokračoval. Paní Weasleyová se zamračila. "Dobře, ale Ginny se rozhodně nezúčastní," rozhodla paní Weasleyová. "Já tam půjdu taky mami. Jde tu o Harryho, to kvůli mně ho dostali, takže pokud nechceš, abych se ho vydala zachránit sama, dovolíš mi stát se členem," vzepřela se i Ginny. "To v žádném případě! Leda přes mou mrtvolu děvenko!" vykřikla paní Weasleyová. "Molly, Molly, bude lepší když budou u toho. Stejně se nesejde celý řád, jen úzký okruh lidí," zastal se své dcery pan Weasley. "Arthure! Je to ještě dítě! Naše dítě!" obrátila svůj vztek proti svému manželovi. "Já vím, taky ji nikam neposílám. Ale má právo slyšet o čem se budeme bavit." Paní Wealeyová se podívala nevěřícně na svého manžela, „Dobře, jak myslíš, vždyť mně už je to stejně jedno! Všichni si dělají co chtějí. Celý náš svět je naruby! Děti místo toho aby byly doma, tak vyrážejí do ulic a sami bojují. Kam to jenom spějeme?!“ řekla a odešla. Všichni se po sobě nejistě podívali, nicméně nic neřekli. Potichu se rozešli do svých pokojů a čekali,než nadejde čas porady…

___________________________________________________________________

Harryho tělo leželo v posteli, v jednom z pokojů na Grimlaudově náměstí. Harryho duše však putovala stále někde mezi životem a smrtí. Ani ona však nevěděla co se děje. Už nedokázala přemýšlet. Jakoby spala spolu s Harryho tělem. Jakoby vzdala boj, stejně jako Harryho tělo. Velice slabě mu tlouklo srdce a skoro nedýchal. Jeho dech slábl postupem času... Občas se u něj objevil Snape a lil do něj nějaký lektvar. Pokaždé když přišel, měl ve tváři zachmuřený výraz. Obával se, že jeho lektvar nezabral. Bylo tomu již devatenáct dní, kdy Harryho našel a jeho stav, místo toho, aby se zlepšoval, se postupně zhoršoval...

Harry otevřel oči. Stál na nějakém divném místě. Všude okolo bylo jen bílo. Kam pohlédl, tam bílé nic. Ať se rozhlížel jak chtěl byl zde sám. Pokoušel se zavolat, ale jeho ústy nic nevyšlo. Pohlédl na své ruce, byly průsvitné, stejně jako zbytek jeho těla. Zamračil se. ´Co se to děje?´ptal se sám sebe v duchu. Nic nechápal. Snažil se někam dojít v domnění, že někoho najde, ale připadalo mu, že se vůbec nehýbe. A tak si sedl na zem a pokusil se přemýšlet. Jenže bylo velice obtížné vybavit si cokoliv z toho co se stalo předtím. Avšak Harry se nevzdával. Zavřel oči a vybavoval si krok po kroku. Byl s Brouskem, který jej předávkoval Veritaserem. Pak se tam objevil nějaký lékouzelník a říkal, že pokud má přežít musí být převezen do nemocnice. Avšak ten hajzl Brousek to nechtěl, nechal ho odvést zpět do cely. Zůstal tam sám. ´Ale co se stalo pak?´ Odtud začaly být jeho vzpomínky značně matné. Někdo se tam objevil a vysvobodil ho, ale kdo? A co to do něj ten dotyčný lil? Chce ho zase někomu předat, nebo je již v bezpečí? To nevěděl. Taky nechápal proč je tady? Co je to za místo? Nikdo mu zřejmě žádnou odpověď poskytnout nechtěl. Otevřel oči a ještě jednou se rozhlédl. Bílo... bílo... Přemýšlel co to může znamenat. Že by byl mrtvý? Prostě jen tak? Zabil ho opravdu Brousek? Vypadá nebe takhle? A když ne, tak kde je? Zase jeden z jeho snů? Kdyby to byl jeho sen, nebyla by zde i Ginny? Nebo tady někde je? "Ginny!!!" zakřičel. Zvuk se rozletěl do prostoru, avšak nepřišla žádná odpověď. Povzdechl si. Opět si sedl a zavřel oči. Přemýšlel nad tím, že ať už jde kdekoli, musí se dostat zpět. Nemůže jen tak opustit své přátele. Nikdy by si neodpustil, že se o to alespoň nepokusil - pokud by si to vůbec uvědomoval. Vlastně nevěděl vůbec nic o životě po smrti. Objevil by se jako Brumbál, taky v podobě obrazu, alespoň na chvíli? Zřejmě ne, nikdy nebyl a nebude ředitelem Bradavic. Zavřel oči a pokusil se přemýšlet. Myslel na to jak rád by teď držel Ginny v obětí, jak rád by viděl Rona a Hermionu a řekl jim jak moc pro něj znamenají. Rád by také poděkoval panu a paní Weasleyovým, vždy se o něj postarali, pomohli mu. Rád by viděl Lupina, posledního z přátel jeho otce a spoustu dalších lidí. Ale na druhou stranu. Pokud skutečně umřel, viděl by své rodiče? A Siriuse? A Brumbála? Je možné se s nimi po smrti setkat? Kam putují duše mrtvých? Bylo by těžké se rozhodnout. Na jedné straně nikdy nepoznaná rodina a na té druhé přátelé, se kterými strávil celý život a kteří stáli vždy při něm. Ne, nemohl by jen tak odejít. I když ho bolí ztráta jeho rodiny, nikdy by neopustil Rona s Hermionou a Ginny. Tam je jeho místo. Po bohu svých přátel, kde je nejsilnější. To ho naučil Rick. Pocítil velikou touhu, touhu je všechny spatřit. Usilovně myslel na to, že je chce vidět. Přestal se rozptylovat dalšími myšlenkami. Myslel jen na toto. Náhle bílo zmizelo.

Harry pocítil naráz strašnou únavu a bolest, bolela ho každá část těla. ´Těla?´pomyslel Harry. Ano, opravdu, cítil zase své tělo, jeho svaly byly neskutečně ztuhlé. Ale alespoň nějaké svaly měl. Otevřel pomalu své oči, které si navykly na tmu a rozhlédl se po místnosti. Ačkoliv měl vše rozmazané, zdálo se mu, že to místo zná. Pocítil hřejivý pocit. Byl v bezpečí a co bylo důležitější, byl stále naživu. Dokázal to. Přežil. Měl však stále málo sil, a proto usnul klidným spánkem.