Kapitola devátá. Nečekané změny
Ozvalo se kokrhání kohoutů. To byl signál pro zdejší lidi, že je čas vstávat a jít pracovat. Lidé z vesnice Nortword vstávali již při rozbřesku, aby se mohli v klidu nasnídat. Jako každý den měli domácí chléb, kousek sýra a kraví mléko. Hned po snídani se přioblékli a vydali pracovat na svá pole - každý v této vesnici nějaké vlastnil. To vždy obdělávali. Pěstovali spousty plodin. Brambory, fazole, čočku, mrkev, rebarboru, kedluby a mnohé jiné. Vždy to co si vypěstovali měli také celé pro sebe. Buď to snědli, nebo darovali svému sousedovi, který takové štěstí s úrodou neměl. Neměli však jen pole, ale také ovocné sady, které vlastnilo vždy pět lidí. Lidé z Nortwordu byli milí a přátelští. Neustále si pomáhali a nikdy neškodili. Kdysi dávno se rozhodli, že náš svět spěje k záhubě, proto se osamostatnili od okolního světa. Neexistovala u nich auta, mobily, počítače, televize a ani peníze. Svět na ně také zapomněl. Na žádné mapě toto místo nenajdete, avšak pár lidí ví, kde se tato vesnička nachází. A z generace na generaci se o ni vypráví. A proto si řekl Severus Snape, že to bude nejlepší úkryt pro jeho svěřence. Protože báje o této vesnici znají jen mudlové a žádný čaroděj kromě Snape tam nikdy nevkročil…
Mladý muž se neklidně převracel na své posteli. Dracu Malfloyovi se snad po stokráté vynořovala tatáž vzpomínka, jak umírají jeho rodiče. Nejdříve milovaná matka a poté ve skrytu duše nenáviděný otec. Avšak stále otec. Dech se mu nenávratně zrychloval a trhal sebou sem a tam. Potil se po celém těle, ale něco mu nedovolovalo se probudit.
Ocitl se opět v tom velkém, černém sále. Ležel na zemi před pánem zla. Sotva se dokázal pohnout, avšak něco ho přinutilo otočit hlavou. Díval se do očí své matce. Taktéž ležela na zemi bez sil a dívala se na něj. A pak to přišlo. Pán zla vyhrkl smrtící kletbu. Draco zahlédl zelený záblesk a oči Narcisy Malfloyové navždy vyhasly. Chvíli po tom přivlékli Luciuse Malfloye. Hrdě poklekl před svého pána. Na svého syna se ani nepodíval. Pán zla vyhrkl opět smrtelnou kletbu a i on navždy padl. Draco už nemohl, odvrátil svou tvář. Už neměl proč žít...
Teprve až po tom, co prožil zas a znovu celou vzpomínku se probudil. Pomalu vstanul z postele a doplahočil se ke stolku, kde se napil z připravené sklenice vody. Vypil ji až do dna a položil zpět na stůl. Tam se sama opět doplnila. Draca už to nepřekvapilo. Za tu dobu co tady byl si už zvykl. (Když jste na tom hodně špatně a nemáte co dělat hned se stane z tří dnů třicet. Čas vám utíká sakramenky pomalu.) Usoudil, že ji Snape nějak začaroval. Tak samo se plnil i talíř s jídlem. Vzal si hroznové víno a sedl si do křesla. Už zase přemýšlel. Tady se v podstatě nic jiného dělat nedalo. Snape mu tu sice zanechal nějaké knihy, ale Draco nikdy na čtení moc nebyl a hlavně neměl chuť. V podstatě neměl chuť na nic. Za posledních pár dnů přišel o oba rodiče. 'Jak směšný je osud´ pomyslel si. Ani se mu nechtělo žít dál. Netušil, proč ho Snape vysvobodil. Ani proč zabil Brumbála. Stejně jako všichni si myslel, že je na straně řádu. Pak si milerád zradí, a teď zas zradí pána zla. ´Snape má zjevně nějakou vlastní stranu,´pomyslel si. Krátce zatřepal hlavou. 'Nemá cenu uvažovat nad tím, co nevyřešíš,' řekl si a nechal toho filozofování. Znova se rozhlédl po svém úkrytu. Nebyl moc velký. Kdyby to měl přirovnat ke svému bývalému pokoji, řekl by, že je tohle sakramensky malý. Kromě postele tady měl ještě stolek s křeslem a knihovničkou. Naproti postele byly jedny menší dveře, které vedly do menší koupelny. Víc tady neměl, mohl být rád, že tu vůbec může být. Vlastně neměl ani pomětí, kde se nachází, ale jedno je jasné, žádné dveře odtamtud nevedou. Dá se tam pouze přenést pomocí přenášedla. A to co ho sem zaneslo si Snape vzal zpátky. Navíc Draco u sebe nemá hůlku, takže je odkázaný pouze na Snapeovu pomoc. Draco ani netušil jak dlouho tam trčí. Uvnitř má umělé osvětlení, takže nepozná, zda je noc či den. Povzdechl si. Tenhle deprimující prostor ho doháněl k šílenství. Jestli odsud co nejdřív nevypadne, tak se zblázní. To věděl určitě. Složil hlavu do rukou. Jak moc by si přál zapomenout, zapomenout na vše. Jenže věděl, že to nejde. I kdyby to šlo. Nedokázal by zahodit všechny ty vzpomínky. Všechny nebyly tak špatné, měl i dobré, ba skvělé vzpomínky, ale bylo jich málo. Sevřel pevně svá víčka. Nechtěl brečet. Malfloyové přece nebrečí! Malfloyové neprojevují city! Nikdy! Říkával mu otec již od děctví. Chtěl z něj mít ledovou sochu, nemorálního člověka. Ale Draco má city! Kvůli otce je potlačoval. Chtěl být jako on. Tak dokonalý. Byl jeho vzorem. Jenže teď, když je mrtvý. Provazy, které mu celý život svíraly hrud začaly povolovat. Draco začínal být volný! 'Zvláštní pocit,' pomyslel si. Jakoby mohl opět svobodně dýchat a krev se mu znova rozlila v žilách. Navzdory všem útrapám se mu i ulehčilo. Pomalu se zvedl a přesel k posteli. Mnohé z ran ho ještě bolely. Snape mu tu sice nějakou mast zanechal, ale nezdálo se, že by mu pomáhala. Nicméně ulehl zpět do postele a nechal tělem proudit novou energii. Cítil se, jakoby se znovu narodil. Dostal možnost svůj život změnit a nic mu v tom nezabrání. Už ne. Nebude ničí loutkou. Nenechá nikoho, aby jím manipuloval, ty časy jsou již pryč. Zvláštní jak některé věci dokážou lidi měnit. Ať už chtějí, nebo ne. Pousmál se a usnul o něco klidnějším spánkem.
Severus Snape seděl na židli v tmavé místnosti a rukama se opíral o stůl. Stačilo by jen jedno švihnutí hůlkou a místnost by se rozzářila. Ale on nechtěl, měl radši tmu. Ta se k němu hodila více. Nebo si to alespoň snažil už roky namlouvat. Svou pověst podivína v černém si pěstoval dlouho. Lidi to tak drželo od něj dál. Stačilo však, aby se Narcise zavázal neporušitelným slibem a objevil jeho bratr a život se mu bortil jako domeček z karet. Promnul si krátce své unavené oči. Nikdy by si nemyslel, že takhle dopadne. Už si žil v klidu pod Brumbálovou střechou a Temný pán se prostě musel znova objevit, aby mu zničil jeho už tak zpackaný život. Pak si v klidu přijde Brumbál s tím, že má pro řád dělat špeha. 'Proč ne že?! Vždyť je to lehký jak facka!' A tak nakonec souhlasil. Jenže na co nepřijde pán zla? No samozřejmě, “Snape budeš dělat dál špeha u Brumbála.” 'Proč sakra já?! Co sem komu udělal?' A tak to začalo. Spousta probděných nocí. Rozhodování pro koho bude skutečně špehovat. Snape byl vždy stratég. Neudělal jediný tah, který by si nepromyslel, alespoň v poslední době ne. Zvažoval naděje obou stran. Pán zla je sice mocný, ale jednou už padl, takže proč by nemohl zase? Oproti tomu Brumbál tu byl už předním a zůstal i po něm. A navíc mu jako jediný dal druhou šanci. A taky je tu ten Potter, který podle věštby má mít moc už navždy Pána zla zabít. I když je to nevychovaný spratek Jamese Pottera, přeci jen nadaný je. Vždyť kolikrát se mu již dokázal postavit a stále žije. Snape se rozhodl, že bude pracovat pro Brumbála, a tak pro něj pracoval. Společně s Brumbálem vymýšlel nejrůznější lži, které jim s přehledem vycházely a Snape ani jednou nepochyboval, že se rozhodl správně. Ale i přesto se to na něm podepisovalo stále víc. Vzpomínal na dobu předtím a toužil, aby se vrátila, ale nebyl bláhový, věděl, že to tak rychle nepřijde, že musí ještě vytrvat. A pak se na prahu jeho domu objevila Narcisa s Belatrix a chtěla po něm neporušitelný slib. Postavili ho na rozcestí. Musel se rozhodnout. Přijal tento úděl a později o všem řekl Brumbálovi. Nebyl zrovna nadšený, ale věděl, že se nedá nic dělat. Co se stalo, stalo se. Přikázal Severusovi, aby Dracovi pomáhal. Sám mezitím chystal věci neodkladnutelné a vzal do učení Pottera. O to se Severus nestaral. Měl strach jak to vše dopadne. Brumbál se tento rok zdál slabší a nemocnější. A Severus poprvé zaváhal. Domluvili se s Brumbálem i přes Severusovy protesty, že kdyby se něco stalo, bude ten úkol muset dokončit Severus. Nevěděli, kdy se to přesně stane, ale věděli že to příjde. A pak to přišlo. Snape stál před zmoženým Brumbálem a nevěřil vlastním očím. Zlekl se, když to uviděl, avšak ihned to zamaskoval vztekem a zuřivostí na Voldemorta. Neverbálním zaklínadlem ho odhodil a použil smrtící kletbu. Takový byl plán. Voldemort nechtěl, aby Draco Brumbála zabil, vůbec nevěřil, že by na to měl. Ne, on ho chtěl živého, aby se mu pomstil sám. Shodit ho z hradeb byla nejlepší možnost. Dole čekalo několik Smrtijedů. Hodili na zem mrtvé tělo, nějakého úředníčka, které sám pán zla přeměnil do Brumbálovy podoby. Rychle mu prohlédli kapsy a přehodili věci mrtvole. Pravého, omráčeného Brumbála sebrali a přemístili se s ním na hrad pána zla. Tam ho uvrhli do kobky a dvacet Smrtijedů – aniž by věděli o koho se jedná - ho neustále hlídali. Mezitím co se tohle všechno odehrávalo velice rychle a nezpozorovatelně. Se Snape a ostatní měli vrátit. Malfloyovi pak dostali co si zasloužili a jako jediný přežil Draco. Toho si pán zla nechal, aby si vychutnával znovu a znovu pomstu, když jej někdo zradí, nebo selže. To všechno byl jeden veliký a geniální plán. Avšak měl jednu jedinou chybu a tou byl právě Severus Snape, jeho neporušitelný slib a stále oddanost vůči Brumbálovi. A tak započal svůj vlastní plán. Prvním krokem byl vybudovat úkryt pro Draca. Ten se mu povedl na jedničku. Lepší místo než Nortword najít ani nemohl. Druhý krok byl jej osvobodit. To se mu taktéž povedlo a docela dobře. Měl štěstí, že ho ještě nezabili. Utržil sice spoustu ran, ale ty dokáže Severus zahojit. Navíc co člověka nezabije ho jedině posílí. V tom mu však překazil plány návrat jeho mladšího bráchy. A nový úkol od Pána zla. Je jasné, že pokud se ta kniha dostane do rukou Pánovi zla, jejich šance na vítěství se opět sníží. Takže pro ni jít musí, avšak místo aby ji odevzdal Lordu Voldemortovi, bude ji muset nějak dostat k Potterovi a tím se postaví přímo proti Voldemortovi. Jakoby nestačilo, že celý řád je proti němu a on vůbec netuší, kde by Pottera našel. Celý plán se zdál absurdní a nereálný. Jenže nezbývalo nic jiného. Pán zla mu dal ultimátum týden a mu zbývaly už jen dva dny. Celý týden si zjišťoval, jak by se tam mohl nepozorovaně dostat, ale moc šancí neměl. Jedno je jisté, použije zneviditelňovací lektvar a bude se modlit, ať do něj nikdo nenarazí.
“Tak co jste ksakru hledali v té jeskyni?" ptal se Ministr Harryho už po několikáté. Ten se snažil stále vzdorovat. Bylo to však příliš vysoké vypětí a jeho tělo jej nezvládalo. Pomalu ale jistě upadal do bezvědomí. Byla to jediná šance, jak nevyzradit nic z toho co chtěl Brousek vědět a ještě ho totálně naštve. V momentě kdy opravdu upadl do bezvědomí, se ocitl v nějakém tmavém lese. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic nepoznával. Jen samé stromy porostlé mechem. Některé stromy byly živé, mnoho jich však bylo dávno mrtvých a zarostlých rostlinami. Prostředí na něj působilo strašidelným dojmem. Podle toho co spatřil, by řekl, že les je hodně starý a opuštěný. Procházel opatrně mezi stromy a přemýšlel, jak se tam dostal. Matně si pamatoval, že ho Brousek vyslýchal, dokonce do něj nalil dvě Veritaséra. Harry se oklepal, když si vzpomněl na ten mrazivý pocit, který jím prošel, když to vypil. Pokud si však dobře vzpomínal, nic jim neřekl. Tak proč se ocitl tady? Na to si vzpomenout nedokázal. “Au!” vykřikl chvíli potom, co se o to pokoušel, a chytil se za hlavu. Neuvěřitelně mu třeštila a nezdálo se, že to jen tak lehce poleví. Svezl se po jednom stromu na zem. Při tom si nevšiml, že si poranil nohu o ostrý klacek, jenž trčel ze země, a ta mu začala neuvěřitelně krvácet. Zničehonic jej přestala hlava bolet a on si všiml té krve na zemi, i jejího původu. Špinavým rukávem trika si nohu očistil. Rána se nezdála hluboká, divné však bylo, že nic necítil. Opravdu vůbec nic. Nechápal to. Leda že… by se mu opět zdál jeden z jeho živých snů. Ale jak se do něj dostal? To si jen tak usnul? Ne, něco se muselo stát, jenže co? Něco s ním silně škublo, jako při přenášení přenášedlem a objevil se někde jinde. Visel ve vzduchu a díval se na své tělo, které zřejmě spadlo na zem. Kolem něj pobíhal zběsile Brousek a křičel: “Co se to stalo? Co je to s ním?” Brousek přímo běsnil. Chtěl okamžitě odpovědi na své otázky. “Pane, říkali jsme vám, že dvě Veritaséra mu můžou ublížit,” řekl jeden z Bystrozorů, zatímco se ho pokoušel probudit, beznadějně. Brousek se otočil na druhého Bystrozora. “Přiveď sem lékouzelníka a rychle!” “Jistě pane!” přitakal a zmizel. Harry to nechápal, co se to ksakru děje???!!! Jak to, že si tu visí ve vzduchu, zatímco jeho tělo je tam dole? Chtěl se k němu dostat a zkusit na sebe lehnout, ale nedokázal pohnout ani prstem. Upřímně se vyděsil. To takhle zůstane navždy? Bude viset nad svým tělem a pozorovat jej? ´Opravdu skvělý!,´zaklel. Přestal přemýšlet nad svou suprovou situací a zaposlouchal se co říkají ostatní. Všiml si, že v místnosti přibyl další muž. Zřejmě ten lékouzelník, kterého Brousek chtěl. Klečel u Harryho těla a něco si pro sebe mumlal. Pak vztal a podíval se na pana Ministra. “Vy jste mu opravdu dal dvě Verataséra??? Zbláznil jste se?!” “Radím vám, aby jste si uvědomil s kým mluvíte pane Rachmonte. Co se mu stalo?” Rachmont se zamračil. “Elerto Rimfoterum. Jeho tělo je zřejmě v šoku z otrávení. Jeho organismus to nezvládl. Musí okamžitě do nemocnice, pokud má přežít dnešní noc.” “Ne. Odneste ho do cely a tam ho ošetřete. Do žádné nemocnice nepůjde.” Zavrhl ihned Ministr. “Člověče proberte se! Tohle je Harry Potter, jestli se kouzelníci dozví, že jste mu odmítl tu nejlepší péči, ukamenují vás!” vykřikl Lékouzleník. “Právě proto nikam nepůjde, už jsem řekl. Odveďte ho zpátky do cely!” poručil přísně. Bystrozorové se zdráhali. Ministra poslouchali, to se ví, jenže tohle je skutečně Harry Potter, vyvolený, jestli se z toho kvůli Brouskovi nedostane. Bude to i jejich vina. Ministr zvýšil hlas. “Odveďte ho! Hned!” Bystrozorové se po sobě podívali, nakonec ho však chytili a táhli zpět do cely. S Harrym ve vzduchu škublo, něco ho táhlo za jeho tělem. Stačil ještě zahlédnout, jak se ten lékouzelník na Brouska mračil. Harry plul ve vzduchu poslušně za nimi a rozhlížel se kolem. Procházel opět tou samou chodbou, která vedla do té samé zatuchlé cely. Během cesty potkával mnoho známých tváří, a pak se zase ocitl v té cele. Hodili jeho tělo na pohovku a odešli. “Auč!” vykřikl Harry. Ta madračka byla vážně tvrdá. ´Pohodlí vězňů vám vážně nic neříká co?!´zakřičel za nimi Harry. S povzdechem se podíval na své tělo. ´A co teď?´pomyslel si.
Snape se probudil brzo ráno. Povzdechl si, dneska byl poslední den pro jeho úkol. V rychlosti se najedl a vypadl z domu. V tmavé uličce Tkalcovské ulice si lokl jednoho svého lektvaru, který včera přelil do malé flaštičky. Dryják měl šedou barvu. Zašklebil se a pozoroval své ruky, jak pomalu mizí. Poté i nohy a zbytek jeho těla. Mírně se usmál, ale to už nešlo spatřit, jednoduše proto, že už zmizel celý. Pevně chytil svou hůlku a přemístil se k červené budce na rohu ulice. Vstoupil do ní a vmáčkl se do rohu. Počkal si, než vešel další kouzelník a nepozorovaně se s ním dostal na Ministerstvo Dal si pozor na zlatou bránu a vrátného, a pak se vydal po schodech dolů na odbor záhad. ´Za tím šlo všechno hladce, až podezdřele snadno,´ pomyslel si. Chodbou se rychle prosmýkl a vešel do obyčejných černých dveří. Ocitl se ve velké Kruhové místnosti. Chvíli čekal, než si přivykl, na tu tmu a rozhlédl se. V matném modrém světle, poznal známé černé dveře bez klik. Sotva za ním zaklaply dveře, začala se zeď otáčet. Za chvíli vše ustálo a rozhlédl se znova. Všech dvanáct dveří vypadalo naprosto stejně. Zamračil se a vytáhl hůlku. Zamumlal jakési zaklínadlo a ukázal postupně na všechny dveře. Pán zla mu řekl, jak pozná ty správné, řekl mu tohle kouzlo. Na jedenácti dveřích se nekreslilo veliké rudé X. Jedině na jedněch dveřích nebylo nic. Přišel obezřetně k nim, s hůlkou v druhé ruce a zatlačil na dveře. Pomalu a velice potichu se otevřely. Nic neviděl, byla tam příliš velká tma. Vešel dál do místnosti a zamumlal: „Lumos“. Pokoj se celý rozzářil. Přikryl si oči rukávem a počkal, až si jeho oči navyknou. Pak teprve sklonil ruku. Ocitl se v malé místnůstce, která sloužila jako kancelář. Po pravé i levé straně byly psací stoly a na nich fůra papírů. Na zdech vysely zarámované různé výstřižky novin v nějakém cizím jazyce. Snape jim nerozuměl. Vrátil se s pohledem zpět naproti sobě. Byly tam další dveře. Něco mu říkalo, že to zamini bude. Pomalu se k nim přibližoval a hůlkou je mezitím otevřel. Byla tam taktéž neproniknutelná tma. Namířil hůlkou přímo do místnosti a soustředil se. Z hůlky vyletěl proud bílého světla a vletěl do místnosti. Celou ji rozzářil a zůstal viset vysoko u stropu. V místnosti nebylo nic víc, než jedna vitrína přímo uprostřed. Ještě jednou se rozhlédl a vešel do místnosti. Stále ve střehu přešel až k té vitríně. Jak věděl, byla v ní pouze ta kniha a bylo na ní sesláno pár šikovných kouzel, která ji měla chránit. Snape se ušklíbnul. ´Tohle má být to jejich nepřekonatelné opatření?´ptal se sám sebe v duchu. Namířil hůlku na vitrínu a začal ji obcházet. Detailně si prohlížel vše, co by tam mohlo být navíc. Pak zvedl hůlku a mumlal různá zaklínadla jako říkanku a přitom neustále obcházel vitrínu. Náhle se zastavil a zeširoka se usmál. ´Skutečně to může být tak jednoduché?´ Zašeptal dvě zaklínadla a vitrína se otevřela. Od spolehlivého zdroje věděl, že když knihu vyndá, má přesně minutu na to, aby tam dal její kopii. Jinak se zapne alarm a nahrne se sem těch pár Bystrozorů, co na Ministerstvu neustále zůstává. A to opravdu nepotřeboval. Zhluboka se nadechl a pustil se do práce. Jak nejrychleji to šlo, knihu vytáhnul, okopíroval ji a duplikát vrátil opatrně zpět. Přitom mu z toho napětí stékaly po zádech kapky potu. Jakmile kopii vrátil, zavřel vitrínu, začaroval původní knihu, stoupl si do stínů a čekal tak pět minut. Přemýšlel zda to stihl v čas, nebo ho čekají vážné potíže. Očima kontroloval obě místnosti a ani se nehnul. I když byl stále chráněn svým lektvarem, hrozilo mu jisté nebezpečí. Věděli by, že tu někdo byl. Byla by to jen otázka času, než by ho našli. Strnule stál už dlouhou chvíli. Stále se nic nedělo. Povolil o něco svaly a s větším klidem přešel zpět do první místnosti. Zavřel za sebou pozorně dveře a vrátil se do kruhové místnosti. Tam také zavřel dveře. Stěny se opět začaly hýbat. Počkal až pohyb ustane a zamumlal totéž kouzlo co na začátku. Při tom nezapomněl namířit hůlkou postupně na všechny dveře. Opět se objevily rudé kříže na jedenácti dveřích a jen jedny zůstaly stejně černé jako jsou normálně. Opatrně je pootevřel. Prosmýkl se na chodbu a zaposlouchal se. Ze tmy chodby někdo přicházel. Snape se přitisknul ke zdi a sklonil hůlku. Přicházející bylo slyšet zřetelněji. Povídali si. „Doufám, že jsme se rozhodli správně, když jsme Pottera hodili zpět do cely. Protože, jestli ho z toho nedostane ten lékouzelník, jenom proto, že se nedostal do nemocnice, víš na koho to bude? No jasně na nás. A to jsme nic neudělali, jenom poslouchali rozkazy.“ „Ale já ho varoval, slyšel jsi to ne? Říkal jsem, že dvě Veritaséra ho můžou zabít a on na to nedbal. Byl jako posedlý. Co se to snažil zjistit?“ „Nevím, něco o nějaké jeskyni?“ „Ne, ptal se ho, kde byl s Brumbálem, než umřel. A Potter mu odpověděl v Jeskyni.“ „Ty co myslíš, že dělali v té jeskyni?“ „Nevím, ale Brouska to zřejmě velice zajímalo.“ Snape nastražil uši. ´Potter a tady? A co to říkali o těch veritasérech? Dvě? Ten kluk vydržel vzdorovat dvoum Veritasérum? Pokud je pravda to co říkají… Musí ho odsud dostat. Je to jediná možnost jak se k němu dostat.´ přemýšlel v duchu. Rozhodl se: ´Odchod se ještě nekoná.´ Pomalu a neslyšně prošel kolem dvou Bystrozorů, které poslouchal a vydal se do nitra tmavé chodby. Častokrát pobýval ve tmě, takže mu vůbec nevadila. Naopak za ni byl vděčný. Šel rychle, ale ne tak, aby jej bylo slyšet. Míjel mnoho dveří, napravo i nalevo, ale on věděl kam míří. Došel až nakonec chodby. Vpravo i vlevo se nacházely dvoje dveře. Obě stejné. A skrývají i stejné místnosti. Liší se teď akorát tím, že v jedné z místností je zřejmě Potter. Přitiskl se nejprve ke dveřím napravo. První poslouchal, ale nic neslyšel. Pak zamumlal nějaké zaklínadlo a namířil na zeď. Jedna stěna zdi se z jeho strany zprůsvitněla. Bylo to sice dost riskantní, ale byla to nejsnadnější možnost jak zjistit jestli tam někdo je. A skutečně spatřil bezvládné tělo, které bylo pohozeno na posteli v zadu, za mříží. Ale spatřil také strážného, který měj skloněnou hlavu a vypadal že spí. Zřejmě si řekl, že tady není moc věcí na hlídání. Snape pomalu otevíral dveře. Neuvěřitelně dřely o podlahu. Rychle toho nechal a podíval se po strážném. Zřejmě si ničeho nevšiml. Stále vypadal, že spí. Pro jistotu jej omráčil neverbálním kouzel, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Rychle přešel k mřížím, jedním švihem hůlky je otevřel a přiklekl k Harrymu. Čelo měl studené a orosené. Rychle poklepal Harrymu pa hlavu a jeho tělo začalo mizet. Pak se sehnul a zvedl jej. Přehodil si jednu ruku kolem krku a druhou jej chytil kolem pasu. Ono se to nezdálo, ale Harry vážil celkem dost. Rozhodně víc, než si Snape myslel. Mohl ho nechat vznášet se před sebou, ale hrozilo, že by do něčeho narazil, nebo by spadl. Takhle to bylo nejbezpečnější. Sice se pohyboval pomalu, ale to snad snažilo. Vybelhal se na chodbu a tak co nejrychleji směřoval ke schodům a odtamtud do sálu a pryč. Po cestě naštěstí na nikoho nenarazil. Akorát když vycházel schody, dorazil dolů výtah a z něho vystoupil nějaký vysoký muž v bílém plášti. Zřejmě lékouzelník. Snape zrychlil. Za chvíli bude spuštěn alarm a on se odtamtud už nikdy nedostane. Zatnul zuby, uchytil Harryho pevněji a proplouval mezi lidmi. Nějakou shodou náhody a štěstí se mu to podařilo. Dostal se poblíž fontrány, vytáhl hůlku a přemístil se. Těsně před tím, než se přemístil uslyšel ostrý a protivný zvuk. Pak se ocitl v chladné uličce na Tkalcovské ulici. Urychleně přešel ulici a zapadl do svého domu. Potichu, aby nevzbudil bratra – pokud byl v domě – se vydal po schodech nahoru do svého pokoje. Tam položil chlapce na postel a poklepal mu hůlkou dvakrát na hlavu. Pak se otočil, šáhl po hmatu po lahvičce a zhluboka se napil. Tělem mu projel mrazivý pocit. Začal se opět objevovat. Zatemnil okna a hůlkou rožnul malé světlo na stolku u postele. Odvrátil se od chlapce a podíval se po pokoji. Hned za dveřmi měl sbírku nejrůznějších přísad do lektvarů. Jeho nejvzácnější sbírka. Nejhůře sehnatelné byliny, prach z rohu jednorožce, slzy fénixe a další jiné. Na druhé straně u dveří se nacházely kotlíky tří velikostí, jeho cenný teploměr a stará dobrá vařečka. Vzal kotlík velikosti dvě, vařechu a teploměr a postavil to na stůl doprostřed místnosti. Pak se zamyslel a přešel ke knihovně, kterou stála hned za stolem přímo naproti přísadám. Přejížděl prstem po knihách a po paměti hledal. Po paměti dokázal najít všechno. Přesně věděl kde co je. Mnohokrát to urovnával a tak si pamatoval co kam dával. Byla to taková jeho úchylka, která se hodila. Poznal by, kdyby se mu někdo hrabal ve věcech. Teď však musel postupovat rychle. Bylo důležité, aby si pohnul. Musel něco udělat, nebo o Pottera přijdou navždy. Docela se divil, že ještě žije. Moc lidí totiž tohle přežít nedokázalo. Vytáhl malou červenou knížku a rychle ji listoval. Našel co potřeboval a přešel zpět k přísadám. Jednu po druhé vytáhl a odložil na stůl. Lektvar, který se chystal udělat byl velice složitý. Vlastně jej dělal jen jednou v životě. Nakonec, když měl všechny přísady na stole, zapálil oheň pod kotlíkem a nalil do něj vodu. Vždy měl pro případ nouze vodu v lahvi hned u stolku. Na chvíli ztratil koncentraci a pohlédl na Harryho. Jeho obličej byl ještě bělejší, než když ho poprvé spatřil. Čas ubíhal velice rychle. ´Co si ten Brousek sakra myslel, když to do něj lil?´vztekal se Snape. Co vztekal? Zuřil. Podle knihy přihazoval různé přísady a míchal lektvar. Doprava, třikrát doleva, dvakrát doprava a zase doleva a tak dále. Lektvar měl nejprve modrou, poté nazelenalou, zas žlutou, zelenou a hnědou barvu. Snape trpělivě postupoval podle návodu a ani nechvíli se nepodíval na Harryho. Byl do své práce přímo zabraný. Kdyby udělal jen nepatrnou chybu, stálo by to Pottera život. Od chvíle co se dostal domů byl napnutý a místo úlevy, která měla přijít cítil neuvěřitelnou zodpovědnost. Nesmí to pokazit. Potter musí přežít. I když je to syn Jamese Pottera, tak prostě musí žít. On je jediná možnost. On jediný to všechno může ukončit. Nevěděl jak, ale teď už tak nějak věřil, že to Harry dokáže. Poprvé pochopil proč mu tak Brumbál věřil. Lektvar míchal celou hodinu v kuse. Po té se konečně trochu uvolnil. Podíval se na hodiny a přešel zpět k Harrymu. Šáhl mu na čelo. Bylo studené. Skoro ledové. S pochybami se na něj podíval a pak promluvil. „Nesmíš to vzdát! Teď to nesmíš vzdát. No tak bojuj! Dostanu tě z toho, ale jen pokud budeš sám chtít.No tak! Tohle nezvládnu sám. Zkus mi trochu věřit! Nejsem ten zlý padouch za kterého mě máš! A Brumbál žije, musíš ho ještě osvobodit.“ Nevěděl, jestli ho slyší, ale mohl to zkusit. Pak přešel zpět k uvařenému lektvaru, nabral jej do hrnku a přešel s ním k Harrymu. Zaklonil mu trochu hlavu a nalil do něj obsah. Kupodivu lektvar nevytekl a vlil se do Harryho těla. Pak opět vstal a hrnek položil na stůl. Měl teď přesně hodinu čas, a pak mu musí dát další dávku. Vytáhl z kapsy maličkou knížečku a položil ji na stůl. Naučeným švihem hůlky ji zvětšil do původní velikosti. Ani ji neotevřel, nepotřeboval vědět co tam je. Jen si zjišťoval, jestli je to opravdu ona a zda ji stále má. Pak ji zmenšil a strčil do kapsy Harrymu. Chvíli se na něj ještě díval a poté odešel z pokoje. Pečlivě jej zamknul a sešel do přízemí. Hledal svého bratra. Našel ho, jak spí u sebe v pokoji. Rychle jej probudil. „Seber si všechny své věci a zmiz, než tu bude horko,“ řekl jen a šel do kuchyně. „Cože? Co tím myslíš? Jak horko?“ volal za ním. Snape mu však neodpovídal. Chodil od místa k místu a balil. „Až zjistí Temný pán, že jsem ho zradil, pošle sem spoustu Smrtijedů, které může postrádat. Musím si najít něco jiného.“ „Zradil? Ty jsi se k němu opravdu vrátil? Co jsi udělal?“ „Nemám čas ti nic vysvětlovat. Prostě zmiz! A jestli stále stojíš o rodinu, tak si mě pak najdeš.“ „Dobře,“ souhlasil a vydal se balit do svého pokoje. Snape mezitím zmenšoval všechno co se dalo a házel to do baťohu, který měl hozený přes rameno. Když usoudil, že má dostatek jídla, vydal se do komory, kde měl uloženy všechny své lektvary. Rozhlédl se po policích. Bylo jasné, že je nemůže vzít všechny a ty co tu nechá si Temný pán vezme. Vzal si jen ty nejvzácnější a těžké na vytvoření a taky nějaké ty nezbytné. Pak už zbývalo jen jediné, sbalit jeho věci. Nezáleželo mu tak na oblečení, rodinných obrazech, jako na jeho knihách a přísadách. Z těch sbalil všechny co se daly. A nakonec přelil zbytek Harryho lektvaru do flaštiček a ty si dal do hábitu. Ujistil se, že bratr už dávno zmizel. Poté už po několikáté uchytil Harryho a spolu s ním se přemístil na jediné místo, kde by teď mohli být v bezpečí. Opět stál na Grimlaudově náměstí. Rychle vešel dovnitř, položil Harryho na schody a začal dodělávat ochranu. Chodil různě po chodbách a mumlal spousty zaklínadel. Některé dokonce nebyly v našem jazyce. A jako nakonec doprostřed chodby namaloval obrazce z run. Potom už pomalu a v klidu použil na Harryho vznášecí kouzlo a dopravil jej do jeho pokoje. Tam do něj podle stanoveného času nalil druhou dávku lektvaru a šel si něco udělat na jídlo.
O pár hodin později, vždy s hodinovými intervaly sedět v kuchyni u stolu a usrkával z whiski .Přemýšlel o tom, že měl dnes nepředstavitelné štěstí. Vše se mu povedlo jak mělo a ještě k tomu má Pottera a je v bezpečí. ´Že by se to snad opět mohlo navrátit do starých kolejí? Zpátky k starému, známému a dobrému?´ Jen se to nevrátí tak rychle, ještě má spoustu práce před sebou, avšak začátek vypadá slibně. Nebo snad ne?
Komentáře
Přehled komentářů
Fakt super kapitola! A Brumbál žije? Hmm, opravdu zajímavé! Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.
achjo...
(Dajana, 8. 11. 2007 7:35)
Omlouvám se, ale moje rychlost je šnecí...
Nestačím, nestíhám a neumím psát na povel.
.....
(Agarwaen, 30. 10. 2007 18:36)no popravdě, nečekaná změna by byla kdyby přibyla nová kapitolka....
hm...
(Dajana, 10. 10. 2007 11:22)
Chtěla bych ji napsat tento výkend, snad to stihnu a pak přepsat do pc. Takže očekávejte někdy během příštího týdne...
Bohužel se omlouvám, že to není dřív, ale píšeme furt nějaké písemky...
Title
(Ema, 2. 10. 2007 17:32)No tak kdy přidáš další kapitolu pls?????? Už se na ní moc těšim:-)))))
tak to neovlivním
(Dajana, 21. 9. 2007 6:14)Tyhle stránky jsou vytvořené pomocí editoru, některé věci změnit nemůžu...
(MarS, 20. 9. 2007 20:19)
hehe a jde to i bez toho nadpisu ;-) takt nechapu prpc e tak dulezity a zvyrazneny 'Nadpis' a 'Jmeno' je skoro neviditelne :-(
(MarS, 20. 9. 2007 20:17)
tedy po te dlouhe pauze jsem si musel precist konec predchozi kapitoly a stejne jsem byl uplne ztraceny, protoze to proste pokracovalo dalsi dejovou linii, ale pokracovalo to vyborne :-)
Diky :-)
wow
(Dajana, 19. 9. 2007 21:24)Heh díky. Takový komentář jsem opravdu ještě nedostala. Teď jsi mi Effren vyrazila dech ty :). Chystám se teď někdy napsat další kapitolku, takže do konce měsíce tu určo bude.
Nemam slov
(effren, 19. 9. 2007 18:58)Zhltla jsem celou povidku jednim dechemk a jsem z toho uplne mimo... Pises jako "profesional"!! Je to naprosto bezvadne, individualni, originalni, plne zvratu a napeti... Uprimne receno jsem Te zezacatku pokaldala za zacatecnika, lae ted si spis myslimze si na daleko vyssi urovni - myslim, ze pokud budes takhle pokracovat, bude z tyto povidky druhy "Rok jako zadny jiny". Myslim to vazne! Pises strasne procitene, chovani postav je logicke a autenticke, zavery nejsou predem vyvoditelny... No proste smekam :D Prosim pokracuj dal v psani, ono0 ani nezalezi tolik na tom KOLIK lidi komentuje, ale ze je alespon NEKDO kdo se nemuze dockat pokracka... Ja te zboznuju xD a jiste nejsem jedinna, jen ne vsichni komentuji... Proste senzace!
nemám ráda nadpisy!!
(bazilda, 10. 9. 2007 18:21)Teda. Mám vyražený dech:-)))) tahle povídka se ti opravdu povedla. Je velice zajímavá a tato kapitola to jen potvrzuje. Už se nemohu dočkat pokračování a upřímě jsem ráda za severusovo štěstí.
super
(Ema, 5. 9. 2007 15:58)No konečně si přidala další kapitolu já už jsem myslela že už nic nepřidáš. Je to moc moc pěkná kapitola, už se těšim jak Harry zjistí že ho Snape zachránil to bude mazec. nejspíš se ho pokusí nejdřív přizabít než mu to Snape statačí všechno vysvětlit!!!!!! Další kapitolku plssssssssss:-)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Proč ?
(Lesley, 29. 8. 2007 9:21)Nějak se mi nepřidal můj první komentář :( Co už, tak znovu píšu, že kapitolka je moc povedená, vážně super. A jen tak mimochodem, ten název fakt sedí... :-P
co? to UŽ je další
(Agarwaen, 24. 8. 2007 19:46)No už jsem se bál, že se na tohle vykašleš. Kapitolka dobrá, možná i skvělá, ale příště by to chtělo troch zkrátit ty intervali mezi nima. Takhle člověk strácí přehled.
...
(adadraus.blog.cz, 15. 6. 2009 15:49)