Kapitola druhá-V bezpečí
Harry seděl na kmeni stromu a pozoroval západ slunce. Nádherný a veliký, oranžový kotouč klesal k zemi a spolu s ním odcházelo i světlo. Avšak příští den se znovu vynoří, pobude na nebi celý den, a pak zase zmizí. A takto to bude trvat ještě několik století, než i slunce umře. Všechno to má přirozený a předem daný řád. A tak i Harry přemýšlel, jestli je jeho život stejně tak předem daný, nebo si může zvolit svou cestu, ať už je jakákoliv. Ze zamyšlení ho vytrhla dívka, která k němu pomalu kráčela. Její zrzavé vlasy vlály v mírném vánku a její pohled hnědých krásných očí se zdál Harrymu nesmírně pronikavý. Její drobná postava se zastavila kousek od něj a prohlížela si ho. „Ginny," vyklouzlo Harrymu z úst. „Harry, proč nás takhle trápíš?" zeptala se smutně. „Ginny, myslel jsem, že jsi to pochopila," hlesl jen tise. „Měla jsem tě zastavit." „Ne Ginny, nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo." „Jenže se mi stalo, a způsobil jsi to ty. Copak to necítíš? Netrápíš se stejně jako já?" „Vždyť to dělám kvůli tobě. Pro tebe bych udělal cokoliv." „Tak nám dovol být spolu. Nesnesu představu, že se ti každým dnem může něco stát a já se o tom dozvím jako poslední. Jak by ti asi bylo na mém místě?" dořekla a začala plakát. „Ginny...," hlesl opět tise, zvedl se a objal jí. Cítil jak se celá třese. „Ginny, neplač prosím, ne kvůli mně." „Když takhle to dál nejde Harry. Přece jsem nečekala celé ty roky zbytečně." „Teď prostě nemůžeme být spolu," trval na svém tvrdohlavě. „Když ne teď tak kdy? Nikdy nemusí nastat ta správná doba. Myslíš, že se tě teď vzdám tak snadno?" Tohle bylo i na Harryho moc. Proč musí pořád tak trpět? I on se rozplakal a sevřel Ginny pevněji, jako by si myslel, že se mu vytratí. Proste tam stáli, objímali se a už nikdy se nechtěli pustit. Slunce už zašlo celé a kolem nich se rozprostřela tma. Harry náhle ucítil, že se mu Ginny začíná ztrácet. Nechápal co se děje. Ginny se na něj jen smutně podívala. „Začínám se probouzet," vysvětlila mu. „Takže to vše byl jen sen?"zeptal se. „Ne. Naše srdce tu byly. A nezapomeň, nikdy se tě nevzdám," řekla než se dočista rozplynula. „Já tebe taky ne," řekl do ticha. Poté i on pocítil zvláštní pocit a začal se rozplývat. Bylo načase se probudit...
Harry mírně zatřepal víčky a pootočil se na posteli. Chtěl ještě spát a snít. Toužil znova pohlédnout na dívku, kterou tolik miluje. Jenže sen byl pryč, rozplynul se. Přemluvil se otevřít své oči, ve kterých by si každý mohl přečíst ten neskutečný smutek. Tolik bolesti. Rozhlédl se po místnosti a přemýšlel, kde to je. Hned na to si vzpomněl na včerejšek. 'Aspoň, že tohle nebyl sen' pomyslel si. Vylezl z postele a přešel ke skříni, kam si včera uložil své oblečení. Jenže ve skříni nebyl ani jeden kousek z jeho starého oblečení. Police byly plné nového oblečení. Trička, mikiny, kalhoty a pláště. Harry zůstal koukat do skříně s otevřenou pusou. Pak ho napadlo, že to byla nejspíš práce Dobbyho. Rozhodně se ho na to ještě zeptá. Sebral zelené tričko, černé rifle, nějaké to spodní prádlo a šel najít koupelnu. Chystal se vyjít z pokoje a v tom si všiml napravo od něj dalších, které tam včera určitě nebyly. Opatrně k nim přešel a otevřel je. Byla to koupelna, kterou hledal. Místnost byla celá vykachličkovaná bílými kachlicemi. Hned napravo od dveří viselo velikánské zrcadlo přes celou zeď. Přes něj zahlédl umyvadlo a toaletní stolek, který stál na opačné straně. A pak mu spadl pohled na velikánskou vanu s mnoha kohoutky. Připomínala mu bazény v Prefetské koupelně. S nadšením si odložil své věci a dopřál si horkou koupel, která jej dokonale uvolnila a přestat přemýšlet nad snem. Po ní se oblékl do oblečení, které mu perfektně pasovalo a vypadal v něm hezky. Při pohledu do zrcadla byl se svým vzhledem celkem spokojený až své vlasy, které nejspíš nikdy neučeše jak by chtěl. Vydal se do kuchyně, ve které už pobíhal Dobby a chystal snídani. „Ahoj Dobby," pozdravil ho Harry, jakmile jej zahlédl. „Dobré ráno pane," vrátil mu pozdrav a podal talíř plný toustu spolu s hrnkem horké čokolády. „Děkuju Dobby. Hermiona a Ron ještě spí?" zajímalo ho. „Slečna už hodinu sedí v knihovně, kde i posnídala a pan ještě spí." „Mám ji něco vyřídit?"zeptal se skřítek. „Ne díky, pojím a zajdu za ní sám." A tak i udělal. Co nejrychleji snědl svou porci, zanechal Dobbyho při jeho práci a vydal se za Hermionou. Dveře do knihovny byly zavřené, Harry potichu vešel a zase za sebou zavřel. Hermiona seděla na jednom z křesel a potichu četla nějakou tlustou knihu. „Dobré ráno," pozdravil jí. „Jé, ahoj, jak to, že jsi tak brzo vzhůru?" „Brzo? Když jsem se díval v kuchyni na hodiny bylo už deset. Asi ses moc začetla" „A Ron už je vzhůru?" ptala se jakoby přeslechla jeho odpověď a sledovala dál řádky v knize. „Ne, ten ještě spí, asi ho zajdu vzbudit." „A co budeme dělat pak?"vyptávala se dál. „No jak se tak dívám, tak ty už zábavu máš. My omrkneme to sklepení." Všiml si, že už jej ani nevnímá a opět se začetla do knihy. Radši toho rozhovoru nechal, nemělo cenu snažit se Hermionu odtrhnout od knihy. Proto se vydal do Ronova pokoje. Slabě zaklepal a když se nic nestalo, vešel dovnitř. Jak předpokládal Ron ležel jak široký, tak dlouhý na své posteli a spal jako dudek. Přešel k němu blíž a zavolal na něj: „Rone!" Nic se nestalo, Ron tvrdě spal dál. „Rone, vstávej, budíček!" zařval znovu. Tentokrát se jmenovaný trochu pohnul, ale jinak nic. Harry se tedy sehnul až k jeho uchu a zarval z plných plic. „Roneeeee!" Dotyčný sebou škubl a vyletěl z postele s hulákáním. „Aaaa" „Rone klid, to jsem jenom já," snažil se ho Harry utišit. „Sakra Harry! Málem si mě zabil!" začal Ron nadávat. „Hele, fakticky to neslo jinak, nechtěl ses probrat. Taky jsem tě mohl polít vodou." „Tohle mi už nikdy nedělej," řekl mu naštvaným tónem. „Dobře," souhlasil Harry s úsměvem. „Počkám na tebe v kuchyni, Dobby připravil toasty," řekl a nechal jej o samotě, aby se také umyl a převlékl. Dobbymu dole řekl, že se Ron už vzbudil, posadil se na židli a sledoval pobíhajícího Dobbyho. Ron přišel za chvíli a hladově se do jídla pustil. Mezitím si Harry vyslechl ještě pár nadávek na svou osobu a s trpělivostí čekal, než dojí. „Co vlastně dělá Hermiona?" zajímalo Rona poté co dojedl. „Co myslíš?" odpověděl mu otázkou Harry. „Takže si už zabrala knihovnu?" napadlo ho. „Bingo." „A co jdeme dělat my?" zajímalo ho. „Napadlo mě, ze bychom si mohli prohlédnout zbytek domu. A můžeme se stavit za Hermionou, jestli nepůjde s námi, i když ráno mě moc neposlouchala, byla zažraná do nějaké bichle." „Tak jo," souhlasil Ron a šel za Hermionou. Harry se taky pomalu zvedl a šel za nimi. Ron už stál u ní, ale taky ho neposlouchala. Naštvaně ji sebral knihu a řekl ji to znova. Hermiona jej seřvala za hrubé chování a dožadovala se své knihy. Harry se musel smát. To ale neměl dělat, protože se teď zaměřili na něj. „Co je tu k smíchu?" vyštěkla podrážděná Hermiona. „Hádáte se jak staří manželé," řekl ji popravdě Harry. Hermiona se naštvala ještě víc a chystala se mu něco říct, ale Ron, který byl celý červený ji předběhl. „Pojď, radši ji necháme s těma kniha a půjdeme do toho sklepení." Hermiona teď zůstala civět pro změnu na něj. Nejspíše čekala, že něco namítne a místo toho se to snažil zakecat, čímž potvrdil, že Harry měl pravdu. „Co je?" vyjel na ní, když z něj nezpustila oči. „Ale nic," řekla, vytrhla mu knížku z ruky a opět se posadila. Ron s Harrym ji nechali na pokoji a odešli. Po chvíli ticha a scházení ze schodu Harry promluvil. „Já myslel, že jste se už dali dohromady." „Jak vidíš, tak ne," odpověděl mu stále naštvaně a dál se o tom nehodlal bavit. To už sestoupili do chodby, která až moc připomínala bradavické sklepení. Žádný koberec, žádné obrazy, jen studená chodba osvětlená dvěma lustry. Na konci chodby si všimli dalších dveří, ale ty hodlaly prozkoumat jako poslední. Kromě nich tu byly ještě dvoje, každé na jedné straně. Harry otevřel ty napravo a vešli. Místnost byla obrovská, snad ještě větší než knihovna. Jakmile vstoupili, všimli si, že se o něco propadli. To proto, že po celé podlaze byly položeny žíněnky. Jinak byla prázdná. Oba pokrčili rameny a vydali se do místnosti naproti. Tato místnost byla naopak velice přeplněná. Všude ležely různé mudlovské přístroje na posilování. Pořádně si ji prohlédli a co nejrychleji za sebou zase zavřeli. Teď už jim zbývaly jen ty poslední dveře. Moc se jim tam nechtělo, nevěděli proč, proste měli takový divný pocit. Přece jen v sobě našli tu chlapskou odvahu a dveře otevřeli. Hermiona by se jim určitě vysmála, kdyby se dozvěděla, že se bojí otevřít jen dveře. Uviděli chodbu, daleko tmavší a chladnější, než ze které přišli a další dveře. Ostražitě tu krátkou chodbu přešli a otevřeli dveře. Ocitli se ve vezení. Nebyly tu žádné mučící nástroje, jen pouta, chladná zem a žádné okno. Místnůstka byla vcelku malá, ale tmavá. Harry musel posvítit hůlkou, aby vůbec něco viděli, avšak to co spatřili se jim ani za mák nelíbilo. Rychle odtamtud zmizeli a pečlivě zavřeli všechny dveře.
Sedli si do obývacího pokoje, aby si Harry promluvil s Brumbálem. „Pane profesore? Můžeme s vámi mluvit?" zeptal se nejdříve ze zdvořilosti. „Ale jistě, proto zde visím. Co potřebujete vědět?" „Byli jsme ve sklepení," řekl Harry suše. „Aha, a jistě chcete vědět, proč to tam všechno je." „No...ano." „Dobrá. Tak ta veliká místnost, jak jste mohli poznat je cvičící místnost na souboje. Ta, kde jsou ty mudlovské vynálezy je posilovna. Budete potřebovat sílu, aby jste přečkali to co přijde. A silní musíte být nejen duchem, ale i fyzicky. A ta poslední místnost...," na chvíli se odmlčel a promluvil vážněji. „Ta poslední místnost. To je vězení. Jak jistě víte, je zlá doba a v ní se mění různé věci. A Protože mi něco říká, že se budete pouštět do bojů. Vybudoval jsem zde i vezení pro případy, že by jste si sebou vzali zajatce. Pokud nemáte špehy, je to jedna z možností, jak se dostat k informacím. Vězení je tolik odlišné od domu, aby zajatec nezjistil, kde je. Nedovolte mu zjistit a odhalit váš úkryt. Přestal by být bezpečný." „Pane profesore, proč se mi zdá, že tohle není obyčejný dům?" Brumbálovi se opět vrátili jiskřičky do očí a usmál se. „To tedy není. Vaše pokoje se mění podle vašeho přání a dům je připraven vycvičit skvělé čaroděje. Myslím, že bych vám mohl doporučit jednu knihu. Jmenuje se kouzelnické umění obrany. A teď mne omluvte, Minerva nejspíš potřebuje mou pomoc." dořekl a zmizel z obrazu. „Páni," řekl potichu Ron. „Měli bychom to říct Hermioně," napadlo Harryho po chvíli. Ron souhlasil.
Hermionu našli, tak jak ji zanechali. Harry přenechal vyprávění na Ronovi a šel hledat tu záhadnou knihu. V hlavě si říkal její název a procházel kolem regálů. Některé slabě uhýbaly a jiné jen tak stáli. Už stál u posledního regálu v přízemí, když mu ona kniha spadla na hlavu. „Au," sykl a knihu zvedl. Vydal se s ní za přáteli. Ron zrovna dopovídal rozhovor s Brumbálem a Hermiona přemýšlela. V momente, kdy se objevil Harry si od něj knihu vzala. Otevřela ji vzadu, aby si v obsahu přečetli o čem je.
Obrana mysli -Nitroobrana -Nitrozpyt Neverbální kouzlení -lehká zaklínadla -těžká zaklínadla Kouzlení bez hůlky -lehká zaklínadla -těžká zaklínadla Severské Štíty -Ledový -ohnivý -vzdušný -vodní -zemský -neviditelný Severská chránící pole -Pro jednu až tri osoby -Pro pět až deset osob -Trvalé pole pro dum -Trvalé pole pro osobu
„O téhle knize jsem už čela," řekla Hermiona zamyšleně. „Že nás to nepřekvapuje," utrousil potichu Ron, ale i presto jej Hermiona slyšela a šlehla po něm pohledem. „Co si o ní četla?" zajímalo Harryho. „Existovalo jen pár vydání. V dnešní době už snad jen jedno či dvě. Obsahuje dávné umění mocných kouzelníku. A taky učitele." „Jakého učitele?" nechápal Harry a nebyl sám. „Říká se, že ten, kdo tu knihu sepsal do ní vložil mocné kouzlo. Učitele. Pokud vyslovíš kouzlo, které by mělo být ve knize, oživíš učitele. Učitel je osoba, nebo spíš kouzelný výtvor. Vlastně se ti objeví v podobě, kterou si vybere. Objeví se, aby ti pomohl naučit se vědění knihy." „Takže chceš říct, že když vyslovím nějaké zaklínadlo, kvůli kterému se tu objeví něco, co nás má naučit to co je v té knize?" ptal se Harry, jestli to správně pochopil. „Když to řekneš zjednodušeně, tak jo." „A my někoho takového chceme?" zajímalo Rona. „Myslím si, že je to lepší, než se to učit sám. Někoho rozhodně potřebujeme." „A co Brumbál, ten by nám mohl pomoct. Ne?" napadlo Harryho. „To je jen obraz Harry. A navíc ti sám řekl o této knize. Nejspíš chtěl, abychom ho použili. Aby nás učil." „Asi máš pravdu," souhlasil po chvíli. „Tak najdi to kouzlo Hermiono," připomněl jí Ron. Hermiona spolknula svou odpověď a knihu prolistovala. Harry s Ron tiše čekali a poslouchali šustění stránek. „Mám to," řekla po chvíli. Z kapsy vytáhla pergamen a opsala na něj to kouzlo. „Musíme to přečíst všichni tři naraz," vysvětlila a podala každému papír s formulí. „Chytněte do ruky hůlku, a až napočítám do tří přečteme to," dala jim ještě poslední instrukce. Harry se podíval na papír a čekal. „Raz." „Dva." „Tri." Zhluboka se nadechli a sborově vyslovili: " Eurythe the seires en komiera etus." Kousek od nich se objevila slabá záře a tetelil se vzduch. Začala se rýsovat mužská postava. Vysoký s černými vlasy, hnědýma očima, oblečen v zeleném hábitu a s hůlkou v ruce. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a zaměřil svou pozornost na ně. „To vy, jste mě zavolali?" zeptal se hlubokým zvučným hlasem. „Pokud jste učitel, pak ano," promluvil Harry. „Mé učení není pro školáky a usmrkance, takže teď by jste mě mohli zase odvolat. Jak jste se vůbec dostali k té knize?" „My to zvládneme," ozval se Ron. „Odvolat mne zpět? To by jste teda měli, když jste mě přivolali." „Ne odvolat. Zvládneme vaše učení," řekla rozhodně Hermiona. „Ach děvče, tohle opravdu není nic pro vás. Věřte mi. A teď šup, odvolejte mě." „Neodvoláme. Když jsme vás přivolali, musíte nás učit, nemáte na výběr. A pokud nám to nepůjde odvoláme vás." řekl Harry pevně. „Není to lehké. Čeká vás dřina, kterou nezvládlo již mnoho kouzelníků. S tímhle se nezahrává," snažil se jim vyhrožovat. „Riskneme to," odpověděl mu Harry stejným tónem. „Dobrá. Ale pokud to nebudete zvládat, odvoláte mě, nebudu tady někomu dělat chůvu." „Platí," souhlasil Harry. „Chcete začít dnes, nebo až zítra?" optal se ještě. Harry už chtěl odpovědět dnes, jenže jej Hermiona s Ronem předběhli. „Zítra," řekli sborově. Harry se na ně nechápavě podíval, ale nic nenamítal. „Dobře, zatím si to tady projdu. A kde se můžu ubytovat?" „Ubytovat? Přece jsi jen kouzlo ne?" uklouzlo Ronovi. „Vezmi si některý z volných pokojů nahoře," zamluvil to Harry. „Jak ti máme říkat?" napadlo pak Hermionu. „Jmenuju se Rick," řekl a odešel. Harry se teda obrátil na své přátele. „No, tak to jsme zvládli," konstatoval Ron. „Proč jste nechtěli začít už dneska?" zajímalo Harryho. „Chci si dočíst tu knihu a probrat s Dobbym SPOZÚS," řekla Hermiona. „A ty?" zeptal se ještě Rona. „Myslel jsem, že by jsme si mohli užít ještě nějakou srandu, než mu padneme do rukou," řekl Ron první co ho napadlo. „Aha," řekl Harry jen. Chtěl však ještě něco dodat, ale vyrušil jej příchod Dobbyho. „Váš oběd je připraven," řekl jen a odpelášil zase pryč. Harry se teda vydal za ním a Ron s Hemionou jej následovali.
„Děkuji Dobby, bylo to výtečné," pochválila Hermiona skřítka. „Děkuji slečno." „Tak já si jdu dočíst tu knihu," řekla po chvíli a zvedla se. „Co budeme dělat my?" zajímalo Harryho. „A proč se ptáš mě?" zeptal se Ron. „Sis chtěl ještě užít srandu ne?" připomněl mu. „Ajo vlastně. Tak zajdeme si zalétat? Nebo prozkoumat okolí?" snažil se Ron něco vymyslet. „A co to zkombinovat?" napadlo Harryho. „Jako, prozkoumat to na košťatech?" „Jo." „Dobře, jdeme pro košťata. Schválně, kdo bude venku první." Oba rychle vystartovali a hnali se do svých pokojů. Soutěžili jako malí. Harry ihned sáhl po koštěti, nasedl na něj a vyletěl oknem. Ron mezitím taky nasedl na své koště a pokoušel se vyletět taktéž oknem, jenže se zamotal do záclon. A než se z nich zase dostal, byl už Harry venku a smál se. Ron to radši nijak nekomentoval a přiletěl k němu. „Tak kde začneme?" zeptal se Harryho. „Poleť za mnou." Harry nejdříve vyletěl o něco výše a rozhlížel se dolů. Všude kam pohlédl uviděl husté lesy. A uprostřed toho všeho, na palouku stál Harryho dům. Kousek od něj ještě spatřili malé jezírko. Harrymu se tohle prostředí velice zalíbilo a navíc mu to připomíná Bradavice.
Nějakou tu dobu létali nízko nad lesy a vyhýbali se občasným špičkám stromů. Zaletěli si i do lesa, kde vyplašili divokou zvěř. Poprvé po několika dnech byl Harry opět šťastný.
Už se stmívalo, když letěli zpět do svých pokojů. Ron odešel hned za Hermionou a Harry si na chvíli sedl do okna a pozoroval západ slunce. Něco mu to připomínalo, ale nemohl si vzpomenout co. Naraz mu bylo opět smutno, někdo mu tu přeci jen chyběl. Radši zase vstal a šel za svými přáteli. Nechtěl nad tím déle přemýšlet. Už nechtěl trpět, chtěl být šťastný.
Předpokládal, že Ron i Hermiona budou v knihovně, jenže ta byla prázdná. Přešel tedy do obývacího pokoje, ale ten byl taky prázdný a všude bylo ticho. Vydal se tedy do kuchyně zeptat se Dobbyho jestli o nich něco ví, ale ani Dobby nebyl na svém místě. V místnosti byla nezvyklá tma a ticho. Zrovna si chtěl posvítit hůlkou, když se ozvalo: „Všechno nejlepší Harry!" Místnost ozářilo světlo a on uviděl své přátele, kteří se na něj usmívali a v ruce drželi dárky. Kousek od nich stál Dobby, který nebyl ani vidět přes veliký třípatrový dort. Pak spočinul zrakem na stůl, kde leželo plno dárků. Všiml si taky, že místnost je ozdobena různými třásněmi a jinými ozdobami. Chtělo se mu smát i plakat. Jeho přátelé nezapomněli, že má dnes narozeniny. Vždyť on sám málem zapomněl. Hermiona k němu přešla, podala mu dárek a objala ho. „Děkuju," šeptl ji Harry do ucha. Hermiona se jen usmála a uvolnila místo Ronovi. Ten mu stiskl pevně ruku a nakonec se taky přátelsky objali. A jako poslední k němu přistoupil Dobby. „Všechno nejlepší pane, Harry Pottere. Je pro mně čest slavit s vámi vaše narozeniny." „Děkuji Dobby. Jsem rád, že jsi můj přítel. A to pro mě je čest tě tu mít," řekl mu Harry a taktéž ho objal. Skřítek se usmál od ucha k uchu. „Tak, měl by ses podívat na své dárky," poradil mu Ron. Harry se pousmál a přistoupil ke stolu. Nejdříve rozbalil dárek od Hermiony. Vytáhl knihu, ale tentokrát nebyla o famfrpálu, nesla jméno: „Problematiky lásky.“ Harry ji poděkoval a vrhl se na Ronův dárek. Dostal od něj rámeček s Giniinou fotkou, která na něj zběsile mávala a usmívala se. Byla na ní sice o rok mladší, ale to Harrymu vůbec nevadilo. Byl za něj Ronovi vděčný. Vytáhl další dárek, ležel na něm lísteček. Harry jej rozbalil a přečetl.
Tohle jsem ti chtěl dát osobně. Pro případ, že bych to nestihl, jsem to nechal u Dobbyho. Dovolil jsem si stejný kousek poslat slečně Weasleyové. Doufám, že vám to k něčemu bude. Všechno nejlepší Harry. Albus Brumbál
Harry si to smutně přečetl a rozbalil dárek. Uvnitř našel smaragdový přívěšek ve tvaru slzy zavěšený na stříbrném řetízku. Harry si jej pozorně prohlédl a poté navlékl na krk. 'Pokud chtěl Brumbál, abych to nosil, pak budu,' řekl si. Další Dárek byl od Lupina a Tonksové, kteří se dali konečně dohromady. Poslali mu nějaký deník. Po pár slovech poznal, že to byl deník jeho matky. Uklouzla mu slza. 'Takže přeci jen budu moct poznat svou matku,' napadlo ho v té chvíli. Další dárek byl od Ronových rodičů. Poslali mu spoustu sladkostí. Od Hagrida dostal výsledek jeho kuchyňského umění. Harrymu vůbec nevadilo, že se nedá jíst, byl rád, že si Hagrid vzpomněl a našel čas. Od Freda a George dostal krabici plnou nových vynálezu, ale jejich prozkoumávání se rozhodl přenechat na později. A jako poslední dárek nasel maličký balíček. Uvnitř našel bílý popsaný šátek. Narovnal ho a přečetl.
Nikdy se tě nevzdám. Budu stále s tebou, ať chceš nebo ne. Ginny
Harry šátek převracel neustále v rukách. Když si ho omotal kolem ruky, ucítil Giniinu vůni. Tolik mu chyběla. Ba daleko víc, než si dokázal přiznat. Po rozbalovaní dárku sfoukl svíčky dortu s přáním a rozkrojil jej. Sám si vzal velikou porci a při tom pochválil Dobbyho za vynikající práci. Bavili se spolu dlouho do noci, takže se do postele dostávali málem po čtyřech. Harry usnul sotva dopadl na postel.
„Budíčekkkkkkkkk!" zařval Rick přes celý dům. Harry se poplašeně rozhlédl co se děje. To zrovna Rick procházel pokoji a budil je. Harry dokonce uslyšel Ronův křik a tvrdý dopad na zem. Potom celé ráno nadával na hrubé zacházení a vstávání v sedm ráno. Hermiona to vzala nejlépe, protože už vzhůru byla, a když se Harry vykolébal z postele, že se zajde ještě umýt, vycházela už Hermiona z pokoje. U snídaně si dokonce pobrukávala, zatímco se Harry a Ron váleli po stole, aby si ještě chvíli odpočinuli. Do místnosti vešel Rick a začal je popohánět. „Na snídani máte ještě pět minut, pak vás čekám venku," oznámil jim. „Tohle není žádnej učitel, to je komandátor," postěžoval si Ron a Harry s ním musel souhlasit. V rychlosti dosnídali a vyšli před dům. „Co to máte na sobě vy dva?" seřval je hned na začátku Rick. Kluci se po sobě podívali. Měli rifle a trička. Pak se podívali po Hermioně. Byla oblečena v teplácích a tílku. „V tomhle nemůžete cvičit, neuběhli by jste ani 5 metrů." Mávl svou hůlkou a jejich rifle se změnily na tepláky. „To je lepší. Začneme mudlovskou rozcvičkou, doufám, že víte co to je. Tak honem, rozcvičte se," řekl a sám si začal protahovat nohy. Harry a Ron na něj zůstali civět a Hermiona začala hlavou. Za chvíli se vzpamatovali a dělali to co Rick. Nechal je cvičit pěkně dlouho, až si začali myslet, že se jim ruky i nohy protáhly o několik centimetrů. „Fajn, teď si zaběháme. Důležité je běhat stejně, rozvrhnout si svou sílu. Doufám, že běhat umíte." A tak všichni tři zatli zuby a rozeběhli se za ním. Běhali v kruhu kolem lesu. Mohlo to mít tak pět set metrů. Rick je nechal běžet do té doby, než padli na zem vyčerpáním. Potom jim dopřál chvilku na oddech a načerpání sil. „Tak co mládeži, zvládáte? Tohle budete podstupovat každý ráno," sdělil jim s úsměvem. „Tak a teď se zvedejte. Zajdeme si procvičit pár kouzel do té místnosti ve sklepení." Pomalu se vyhrabali na nohy a následovali ho.
„Takže postavte se naproti sobě, ty s těma brejlema budeš se mnou, a budete bojovat jak nejlépe umíte, chci vidět co ve vás je. První začneme my dva." Harry sevřel pevně svou hůlku a kroužili s Rickem kolem sebe. Oba čekali, kdo začne první, ale ani jeden se k tomu neměl. Nakonec to Harry nevydržel a zaútočil první. „Stupeffy," vykřikl Harry. Rick kolem sebe utvořil ohnivý štít a kouzlo zmizelo. Sám teď namířil hůlkou a vyslal červený paprsek. Harry nepoznal co to bylo za kouzlo, a proto nevěděl jak se bránit. Tak tak stihl uhnout. Kouzlo narazilo do zdi a rozplynulo se. „Petrifikus totalus," zkusil Harry podruhé. Tentokrát se kolem Ricka objevil vodní štít a to nehnul ani brvou. Poslal na Harryho to samé kouzlo. Harry vytvořil normální štít a kouzlo pohltil. Takhle na sebe používali kouzla, než začal Harry používat neverbální, ačkoliv mu to moc nepomohlo. Rick měl jasně na vrh. Nakonec se Harrymu podařilo Ricka odzbrojit, ale zápas neskončil jak si Harry myslel. Rick totiž dokázal kouzlit i bez hůlky. Ted s ním měl Harry daleko větší potíže, až nakonec celý vyčerpaný prohrál. „To nebylo špatné, teď vy dva," řekl Rick, který zjevně nebyl vůbec vyčerpán. Ron hlasitě polkl a postavil se proti Hermioně. Věděl, že je těžký nepřítel, ale ne neporazitelný. Uklonili se a odešli kousek od sebe. Taktéž kolem sebe kroužili a čekali. A protože Ron není moc trpělivý, zaútočil první, a to se mu nevyplatilo. Hermiona jeho kouzlo rychle zneškodnila a sama zaútočila neverbálním kouzlem. Ron nestačil vytvořit štít, a tak do něj kouzlo narazilo plnou silou. Zastavil se, až o zadní zeď. Hermiona se trochu lekla, jestli se mu něco nestalo a přestala se soustředit. Zato Ron se naštval a také použil neverbální zaklínadlo, ještě ze země. Hermioně se protáhly ruce až na zem, což sledovala s velikým šokem. Teď se naštvala taky a Harry měl pořádnou podívanou. Pustili se do sebe s takovou vervou, že se bál, aby to neschytal on. Souboj byl kupodivu velice vyrovnaný. Ani jeden z nich nechtěl a nehodlal prohrát. Oba už utržili několik ran, ale to jim nebránilo pokračovat. Nakonec se přeci jen podařilo Ronovi Hermionu natolik rozptýlit, aby získal její hůlku. Vyhrál. S úsměvem sebral Hermioninu hůlku a donesl ji jí. Nakvašeně si ji vzala a šla se posadit. „Takže přeci jen nejste takoví usmrkanci, jak jsem si myslel. A teď běžte na oběd, po něm vás čekám v místnosti naproti," řekl jim a sám už tam přešel. Harry, Ron i Hermiona se poslušně a s chutí vydali do kuchyně, naopak z ní se jim nechtělo.
„Takže, máte to tu celkem dobře zařízené. A jak jistě víte, dobrý kouzelník se potřebuje spolehnout na své tělo, a proto ho zde budete cvičit. Střídejte posilování rukou a břicha. A neodejdete odsud, dokud neřeknu," pověděl jim co chtěl a posadil se. Rick jim ještě ukázal, na kterém přístroji a jak cvičit. Všichni tři se do toho neochotně pustili a nadávali si v duchu, že to kouzlo na oživení učitele vůbec použili.
„Tak, to by mohlo pro dnešek stačit, vypadá to, že máte dost. Hoďte si sprchu, to pomáhá. A zítra vás čekám přesně o pul osmé venku na rozcvičku," rozloučil se s nimi. Harry, Ron i Hermiona se celí mokří svezli na zem. Po chvíli odpočinku se o sebe opřeli a pomocnými silami se vyšplhali do prvního patra, a pak každý sám do svého pokoje. Sprcha je opravdu trochu probudila, alespoň na to, aby si snědli večeři ve svých pokojích a šli spát.
A od rána to začalo nanovo. V sedm budíček, rychlá snídaně, rozcvička, patnáct koleček kolem kraje lesa a tělocvična. Potom chvíle odpočinku při obědu a zápasy. Tentokrát bojoval Harry proti Hermioně a Ron proti Rickovi. Potom si to prohodili a Harry si zabojoval proti Ronovi, zatímco Hermiona zkusila štěstí proti učiteli. Po zápasech si pro ně Rick přichystal krátkou řeč. „Co se týče útoku jste na střední úrovni, i když dospělý kouzelník by vás dokázal celkem snadno porazit. Ovšem vaše obrana je věru chatrná. Kdyby jste se proti mě mohli jenom bránit, bojovali by jsme asi dvě minuty. A to nemluvím o tom, že bez hůlky jste zcela bezbranní. čeká vás fuška a to náramná. Protože jste mě přivolali, bude mým úkolem vycvičit vás. To znamená, že mě budete poslouchat na slovo. A každý den budete podstupovat to co dnes. A po každém zápase budete zvažovat své chyby. A až budete připraveni, naučím vás nová kouzla, nové možnosti. Pokud nesouhlasíte, odvolejte mě a já milerád odejdu." Všichni tři na něj vyjeveně koukali. Harry polknul a promluvil: „Budeme tě poslouchat. Jen tě musím varovat, nemáme moc času." „Proč?" zeptal se jen. Harry mu tedy řekl pomocí svých přátel celý svůj příběh. Což zabralo hodně času. Párkrát se musel vracet, protože na něco zapomněl. Rick se po nich občas podíval zamyšleným pohledem, ale nijak je nepřerušoval. „Takže tentokrát Lord Voldemort. Víte, nemělo by mě to zajímat, ale něčím jste mě zaujali. A proto vám můžu slíbit, že pokud to vydržíte, budete schopni postavit se tomu bláznovi co si myslí, že ovládne svět. A víte proč se mu to nepovede? Protože je tu vždy někdo jako vy." „Někdo jako my?" optal se nechápavě Ron. „Ano. Někdo, kdo se zlu postaví čelem a ne zády. Někdo kdo má vůbec tu odvahu se jim postavit, ať to stojí, co to stojí. Teď by jste měli jít spát. Však už to znáte ne?" Neochotně se zvedli,neboť se jim líbilo poslouchat Ricka. Vyzařovalo z něj něco. Něco co jim dodávalo odvahu, sílu a naději.
Komentáře
Přehled komentářů
Skvělé! Jsem napnutá jak kšandy! =)) Jdu si přečíst další kapitolu.
good kapča
(kikica, 20. 6. 2008 19:52)hezká kapča,na mě ale moc dlouhá.Čětla sem jí ve 2 v noci když všichni spali a zavírali se mi očíčka:0)
adadraus.blog.cz
(adadraus, 14. 6. 2009 23:46)