Dajaniny-povídky

Harryho, Hermionin a Ronův život se stal velice stereotypní. Ranní běh už podnikali sami od sebe, dokonce si teď víc prohlíželi okolí. Po něm vždy souboje, ve kterých začali více přemýšlet, taktizovat a využívat protivníkových slabin. Pak výtečné Dobbyho obědy a posilovna. Harryho a Ronovo tělo se začínalo postupně měnit. Rýsovaly se jim svaly jak na rukách, tak na nohách. Dále taky pevné břicho. Hermiona s posilováním po čase přestala a začala posilovat opět svůj mozek. Rick ji doporučil několik dobrých knih o runách, které by jim mohly časem pomoct. A navečer zabýval Rick jejich mozek. Dával jim různé hlavolamy, hádanky, na které měli odpovídat až ráno. Občas s nimi zasel do lesa, kde zůstali sedět a pozorovat. Každého poslal na jiné místo a čekal výsledky. Díky tomu se jim zlepšila pozornost. Harry, Ron i Hermiona byli pilnými žáky. Den za dnem jim plynul jako voda a oni si ani neuvědomovali, ze už bude 1.září, kdy se má nastupovat do Bradavic. Během pobytu na tomto skrytém místě jim nechodila posta a oni neměli se světem žádné spojení, leda jen pres Brumbála, který se den za dnem přestával plést do jakýchkoli věcí a stával se pouhopouhým obrazem…

„Rád bych navštívil Godrickův důl," pronesl Harry do ticha, které bylo až do posud přerušováno jen cinkáním polévkových lžic o talíře. „Kdy?" zeptal se Ron. „Co nejdříve," odpověděl prostě. „Jak dlouho nad tím vlastně uvažuješ?" zajímalo Hermionu. „Už pár dnů. Chtěl jsem se tam vydat dřív, ale nevyšlo to." „Půjdeme s tebou," rozhodl Ron. „Ani jsem nepočítal, že by jste tu zůstali," odpověděl mu s úsměvem Harry. „A jak to podnikneme?" zeptala se Hermiona. „Přemístíme se tam. Najdeme náš dům, hrob mých rodičů a přemístíme se zpátky." „Ale co když nás tam někdo pozná a objeví se Smrtijedi? Rick nás ještě neučil nová kouzla. A navíc by si obyvatelé mysleli, že tvůj otec vstal z mrtvých, až by tě uviděli, " připomněla mu Hermiona. „Říkali jste něco o mě?" zeptal se Rick, který právě vešel do místnosti. „Chceme brzy navštívit Godrickův důl," vysvětlil mu Harry. „A co tam?" zajímalo Ricka. „Naši tam žili." „Uvědomujete si, že to může být nebezpečné?" zeptal se jich. „Jsem ochotný to risknout," řekl opět Harry. „To jste se za tu dobu nic nenaučili? Přece si tam nemůžete jen tak napochodovat. Vždyť ani nevíte co se za tu dobu stalo." „Tím chceš říct, že nás tam nepustíš?" zeptal se Ron. „To jsem neřekl. Rozhodně tam ale nepůjdete nepřipraveni. Celou dobu vás tu učím přemýšlet. A vy teď chcete podniknout zběsilou akci," zvýšil tón svého hlasu. „Tak co navrhuješ?" zeptal se trochu naštvaně Harry. „Ne co navrhuji já, ale co navrhujete vy. Hermiono?" „Co.. co? Ptali jste se na něco? Já se na chvíli zamyslela," odpověděla poplašeně. „Nad čím jsi přemýšlela?" zajímalo Ricka. „Jen mě napadlo, že by stačilo změnit si vzhled a hlas. První si celou vesnici odněkud prohlédnout a zjistit, zda tam není někdo podezdřelý. Ale byl to jen nápad," odpověděla hned. „A o tomhle mluvím. Je třeba si všechno předem promýšlet a hlavně při tom opravdu myslet. To se vás tady snažím naučit a budu to do vás vtloukávat, dokud to nepochopíte a nezačnete tak jednat." Ron pohlédl na Hermionu a myslel si něco v tom smyslu 'Co jiného se od ní dalo čekat že?' Zato Hermiona zářila radostí. „Takže teď máte čas až do večera, aby jste si každý promysleli plán, jak to uděláte. To je vás úkol na odpoledne. Večer chci zjistit, že vás neučím zbytečně. Běžte, přemýšlejte. Tak honem, ať vám to šrotuje." Harry se zvedl a odešel si sednout ven, do lesa na oblíbené místečko, kde se mu dobře přemýšlelo. Hermiona si zašla sednout do knihovny, kde ji okolní knihy uklidňovali. A Ron? Ten přemýšlel, kde by se mu dobře přemýšlelo. Když to zjistil, vydal se do svého pokoje, kde vzal své koště a vyletěl na střechu domu. Tam se usadil a začal přemýšlet. Toto místo objevil náhodně, když se byl s Harrym proletět. Viděl odtamtud na všechny strany a přitom byl od všeho dostatečně daleko.

„Ginny, drahoušku vylez už z té postele a pojď za námi. Jsi tu zavřená už dva měsíce. Máme o tebe s tatínkem starost.“ „Nic mi není, jen chci být sama.“ Ozvalo se zpoza dveří. „Jak myslíš, ale kdyby sis to rozmyslela, přijď,“ řekla paní Weasleyová a odešla po schodech zase dolů.

Ginny si utřela své uplakané oči a otevřela jediné okno v pokoji dokořán. Sluníčko zalilo její pokoj zlatavým světlem a teplem. Posadila se na postel a pozorovala zpívající ptáčky. Opět přemýšlela o Harrym. Vlastně tohle dělala od té doby co ji řekl u Brumbálova hrobu, že nemohou být spolu. Chápala ho, bylo to rozumné rozhodnutí, ale ona už se nechtěla rozumně rozhodovat. Nechtěla dál trpět, chtěla být s ním. Hodně krát proklínala Voldemorta a všechny Smrtijedy. Výsledek však byl, že to k ničemu nevedlo. Ona zůstávala celé prázdniny zavřená ve svém pokoji, zatímco Harry zmizel s jejím bratrem a Hermionou neznámo kam. Občas dostávala chuť vše roztřískat, nebo si něco udělat, ale vždy to zůstalo jen v její mysli. Mnoho hodin proležela na posteli a plakala. Zůstala by tak ještě hodně dlouho, kdyby se neodhodla s tím skončit. Jednoho dne se vzbudila a řekla si, že takhle nikomu nepomůže a už vůbec ne Harrymu. Rozhodla se přestat fňukat a začít něco dělat. Vlastně na to nepřišla tak úplně sama. Před nedávnem přilétla Ginny do pokoje sovička. Položila ji na stůl dopis a pak opět odletěla. Trvalo ji hodně dlouho, než se odhodlala ji otevřít. Doufala, že když usne, tak obálka zmizí a ona ji pak nebude muset otevírat. Jenže se tak nestalo. Dny plynuly jeden za druhým a obálka zůstávala nedotčená. A pak se v ní něco zlomilo, otevřelo ji její zastřenou mysl. Vzala obálku do rukou a rozhodně ji otevřela. Vytáhla složený dopis a rozbalila ho. Úhledné písmo ji nic neříkalo, ale i přesto se do něj začetla.

Slečno Weasleyová, Doufám, že tento dopis nedostanete příliš pozdě. Jistě netušíte co vám chci, ale to vůbec nevadí, protože se to hned dozvíte. Během vašeho studia na mé škole jsem zjistil jak moc Harryho milujete. Překonala jste všechny nástrahy, které vám byly do cesty postaveny a stále jste toho chlapce zbožňovala a stála vždy při něm. Jsem rád, že toho chlapce potkalo konečně štěstí, a taky se do vás zamiloval. Sledoval jsem jak se váš vztah postupně vyvíjel a doufal jsem, že vydrží. Harry byl s vámi úplně jiný, šťastný. Pak se ale objevily útoky pana Malfloye na mou osobu. Nebál jsem se ho, ale taky ho nekontaktoval, aby jej Voldemort nezabil. Pan Malfloy není zlý, jen podléhá tlakům jako my všichni. Tehdy, když jsme se vydali s Harrym pryč, byl jsem přesvědčen, že zanechávám hrad chráněný. Bohužel jsem se mýlil. Pan Malfloy byl vynalézavější, než jsem si myslel. Na té věži jsem ochránil Harryho a na víc již nemyslel. On byl přednější, pro mne už bylo pozdě. A pak mi Severus dal poslední ránu. Byl to šok, i když jsem ho dokázal skrýt. Já hlupák mu opravdu věřil. Celou tu dobu mě vodil za nos a já mu věřil. Teď již vím, že nemůžete věřit nikomu kromě svých bližních. Netruchlete prosím pro mne. Kousíček mne zůstalo ještě v obrazu a já mohl napsat pomocí Dobbyho tento dopis. Ten zbytek mne je již na lepším místě se svou rodinou. Udělal jsem vše, abych Harryho ochránil. Jenže teď už neudělám nic. Můj obraz do měsíce vybledne a ztratí se. Odejdu z tohoto světa a nebude cesta zpět. Proto teď píši vám. Chci aby jste Harryho ochránila jak nejvíc můžete. Říkáte si teď že to není možné a možná myslíte na ten den, kdy vám Harry řekl, že nemůžete být spolu. Předpokládal jsem, že něco takového udělá a Voldemort jistě také. Bez vás je Harry zranitelnější, než si myslíte. Pravá láska je totiž to největší kouzlo. Bez ní člověk strádá. Tom ač lásku nenávidí si je vědom jejích účinků. Bude se ho snažit dostat co nejdříve. Proto vás prosím nevzdávejte se ho teď, když to nejvíce potřebuje. Je teď ukrytý v domě, který jsem pro něj postavil, ale dlouho tu nezůstane. Posílám vám spolu s dopisem kouzelný přívěšek. Trvalo mi pár měsíců, než jsem jej nalezl, ale podařilo se. Jeden jsem taktéž dal Harrymu. Pokud ho oba budete nosit, budete vědět jak je na tom ten druhý. Budete cítit své pocity. Díky tomu poznáte, jestli je v nebezpečí nebo ne. Přívěšek však skrývá mnohá tajemství, která neznám ani já. Pochází z dávné doby před námi. Představuje symbol lásky spolu s utrpením. Domývám se, že ani Voldemort o něm neví, avšak jistě by jej nepodcenil. Ne potom co jej Harry jako nemluvně málem zabil. Teď mi nezbývá než vám popřát hodně štěstí. A nezapomeňte, že i v té největší tmě se najde kousek světla, které představuje naději. Až Dobby zjistí, že jste si dopis přečetla, pošle vám pár věcí, které by mohly pomoct. Důležité je totiž nejen věřit, ale umět se i bránit. Víc opravdu udělat nemohu. Rád jsem vás poznal, byla jste nadanou studentkou.

PS: Zlá doba donutí člověka dělat zlé věci, aby přežil. Albus Brumbál

Ginny opět plakala. Než dočetla celý dopis byl už zmáčen jejími slzami. Cítila se tak bezbranná a Brumbál do ní vkládal naději. Dopis ji hodně dojal. Připadalo jí, že Brumbál věděl opravdu všechno. Vytáhla z obálky ještě přívěšek a prohlédla si ho. Připadal ji stejně smaragdový jako Harryho oči a jeho tvar zase připomínal její neustálé přívaly slz. Sevřela jej v dlani a povzdychla si. Jemně ji v ruce pulzoval a hřál. Trochu ji to zarazilo, ale nebála se toho. Pevně si jej pověsila na krk a schovala pod triko. Přívěšek do ní vléval novou sílu. Začala se cítit o mnoho lépe. Umyla se a převlékla do nového oblečení. Pouklízela v pokoji a přemýšlela co bude vlastně dělat. Tuhle otázku za ní vyřešil Dobby, který se přemístil k její posteli. Mírně se uklonil a pohlédl na ní svýma velkýma očima. „Dobby vám přišel něco předat paní. Něco od pana Profesora Brumbála. Dal mi to jako poslední úkol.“ „Dobby, co mi to máš předat?“ Skřítek šáhl do svého oblečku a vytáhl pět věcí. Poskládaný červený plášť, knihu, prsten ve tvaru fénixe, malou dřevěnou píšťalu a hůlku, která byla vytvořena spletením tří různých druhů stromů. Tyto věci ji podal a chystal se přemístit pryč. „Počkej! Co s tím mám dělat?“ zastavila ho ještě Ginny. „Profesor neřekl co s tím máte dělat. Řekl, že na to přijdete. A málem bych zapomněl. Ten prsten vás přenese kamkoliv, stačí na to jen myslet. A ta píšťala přivolá vždy a všude pomoct, když budete v nejhorším. A já se teď musím vrátit, aby pán neměl podezdření,“ řekl ji ještě v rychlosti a zmizel. Ginny položila věci na postel a přemýšlela co po ní Brumbál vlastně chce. ´Copak si myslí, že si vezmu všechny ty věci, obleču plášť a půjdu bojovat?´ Nezdálo se ji příliš pravděpodobné že by to opravdu udělala. Avšak ta myšlenka ji zůstala v mysli. Jenom tak ze srandy si oblékla plášť a podívala se do zrcadla. Její postava se úplně změnila. Vypadala teď vyšší a starší. Zpod kápě ji svítily její hnědé oči. Byla k nepoznání. Někdo úplně jiný. Kápě ji dokonale držela na hlavě a ani se neposunula. Uchopila teď svou novou hůlku do ruky. Byla tak lehká a krásná. Ginny s ní lehce mávla směrem ven a myslela na to, aby se něco stalo. Z hůlky vyšlehl paprsek modré barvy a zasáhl první strom v nedalekém lesíku. Ten se začal kymácet a poté spadl. Ginny se šíleně lekla toho co způsobila a švihla ještě jednou hůlkou. Paprsek trefil opět ten samý strom a vrátil ho do původní podoby. Ginny upustila hůlku a vyjeveně koukala. Tohle totiž už jednou se svou hůlkou zkoušela, ale se stromem to nikdy ani nehnulo. Poplašeně posbírala všechny věci od Dobbyho a pečlivě je schovala. Tohle si potřebovala promyslet…

„Tak na co jste přišli?“ Zajímalo Ricka, když se vrátili večer do Kuchyně. Všichni tři se po sobě nejistě podívali, nevěděli kdo začne první. Rick si toho všiml a vyzval Rona. Ten celý zbledl a ujal se slova. „Já.., napadlo mě, že bychom se přeměnili ve zvířata a normálně by jsme se mohli pohybovat. Z jedné knihy vím, že na to kouzlo existuje,“ sdělil jim svůj nápad. „Výborně Rone, dobrá práce. Toto je jedna z možností. Tak teď ty Hermiono.“ „V podstatě mám pořád ten stejný nápad. Stačilo by vyrobit mnoholičný lektvar, omráčit někoho a přeměnit se za něj. Problém je v tom, že by to trvalo déle a museli by jsme i nejdříve někoho najít a chvíli ho pozorovat.“ „Taktéž dobrý nápad, sice komplikovanější, ale dobrý. A tvůj Harry?“ „Ať už bychom udělali cokoliv, byli bychom nápadní. A jak dříve Hermiona řekla, nepřipadá v úvahu, aby zahlédli mě. Proto si myslím, že bychom mohli být pod neviditelným pláštěm, nebo chráněni kouzlem.“ „Jsem s vašimi návrhy spokojen. Dali jste si na tom záležet. Avšak pro tuto situaci bude nejlepší Harryho plán. Dokáži vás zneviditelnit lépe než vy sami. Akorát vzniká problém v tom, že budou vidět vaše stopy.“ „Na to existuje taky kouzlo,“ skočila mu Hermiona do řeči. „Ano existuje. V tom případě se tam můžete vydat již zítra, avšak nechce se mi vás tam pouštět dřív, než se naučíte nějaká nová kouzla. Byl bych proto, aby jste tam šli až za týden.“ Harry se zamračeně podíval na své přátele. Z jejich obličejů usoudil, že souhlasí s Rickovým nápadem. Jemu se však nechtělo déle čekat. Pak si vzpomněl co vždy zavinil jeho unáhlenost a souhlasil s Rickem. Ten jim hned poté popřál dobrou noc a nechal je o samotě. Harry se zvedl hned po něm a šel spát. Jeho přátelé ho následovali.

Ráno jako obvykle vstali, posnídali, proběhli se šli bojovat. „Harry, ty se postav proti mně. Rone Hermiono, vy taky vytvoříte dvojici. Rozhodl jsem se, že vás nejdříve naučím velice užitečné severské štíty. Pochází z dávné doby a kouzelníci už zapomněli jak je vytvořit. Naučíte se je formulí a tu pak budete používat v duchu, aby se dávná kouzla nenaučili nepovolaní. Celé vědění knihy, kterou chráním se snažili dobří kouzelnici zachovat pro ty, kteří to budou potřebovat. Nyní jste se jimi stali vy. Tímto se také zavazujete, že je nikdy neprozradíte. A teď pevně sevřete svou hůlku. Štíty nejsou těžké na vytvoření, avšak jako neverbální jsou dost těžké. Vím, že vy to dokážete. Formule zní ´Antemural´ Štíty se sami přizpůsobují druhu útoku. A protože zatím nepoznáte jaký štít se hodí na jakou kletbu, necháte, aby se štít přizpůsobil sám. Zkuste si to.“ Harry se tedy zhluboka nadechl a křikl: „Antemural!“ Před Harrym se objevil průsvitný vlnící se štít. Ronovi se štít nepovedl vůbec, zato Hermionin byl dokonale napnutý a průhledný jako neviditelná zeď. Rick je pobídl ať zkouší dál. A tak se neustále všichni tři snažili až se jejich štíty zpevňovaly. Večer už byly téměř neviditelné. Rick byl s nimi naprosto spokojen a unavené je poslal spát. Druhý den to začalo nanovo, akorát, že tentokrát neverbálně. Tohle už jim opravdu moc nešlo. Sice se jim podařilo štíty vyvolat, ale vydržely jen chvíli. Všichni tři z toho byli nešťastní. Rick je však uklidňoval. Říkal, že to chce čas. Proto strávili procvičováním kouzel ještě dva dny. Jejich píle se jim vyplatila. Konečně dokázali vytvořit obstojné štíty. Poslední tři dny, které zbývaly do konce týdne trávili čas souboji a promýšlením plánu. Rick si našel potřebná kouzla a čekal, kdy je bude muset použít. Netrvalo dlouho, a i tyto tři dny uplynuly jako voda.

Harry se nedočkavostí převaloval na posteli a nemohl znovu usnout. Rozhodl se tedy vstávat. Měl ještě dost času a tak se díval na své dárky z narozenin. Ještě si nenašel čas na to, aby si je prohlédl. Jako první vytáhl hrabici od dvojčat. Rozbalil jí a opatrně vyndával jednotlivé věci. Krabice byla naplněna až po okraj. Harry poznal ultra dlouhé odposlouchávající uši, samo psací pera, rachejtle, mazací prášek a nějaké jemu neznámé předměty. Pod tím vším ležela na dně ještě jedna krabička. Harry ji opatrně uchopil a vytáhl. Uvnitř našel malý lístek a tři mini krabičky s malinkatými krémovými sluchátky. Byly tak malinké, že se vešli do ucha a navíc nebyly vidět. Harry se na ně zvědavě podíval a přečetl si vzkaz.

Všechno nejlepší Harry! Tohle je náš nejnovější vynález, doufáme, že ti přijde vhod. Když si je nasadíte do ucha a řeknete Liberare. Tím se aktivují. To znamená, že když něco řekne jeden, ten druhý to taky uslyší. Funguje to na obrovskou vzdálenost. Kouzlem Leliberare se deaktivují. Mimochodem jejich přítomnost nejde zjistit, pokud to sám majitel nechce. Hodně štěstí. Fred a George

Harry se usmál. Tahle věcička se jim bude určitě jednou hodit. Pak mu padl pohled na Hermioninu knihu. Lehce se usmál, ale nehodlal ji teď otevírat. A jako poslední zahlédl matčin deník. Hrdlo se mi trochu sevřelo. Teď se mu opravdu nechtěl číst, necítil se na to. Potřeboval sílu, aby vydržel pohled na jejich dům a hrob rodičů. Zavřel radši svou skříň a zadíval se na noční stolek, kde měl položenou Ginniinu fotku. Už se necítil tak sám. Věděl, že je s ním. Cítil to, díky ní byl silný. S povzdechem se vydal do kuchyně.

„Jak se cítíš?“ zeptala se starostlivě Hermiona. „Jde to,“ odpověděl popravdě. I když tak nevypadl. Teprve teď mu došlo s čím se bude muset vyrovnat. Ve tváři byl celý zelený. Chvíli po Harrym do kuchyně přišel Ron a Rick. Všichni se usadili a jedli snídani. Prozatím nikdo nemluvil. Po jídle se na ně upřeně zadíval Rick a popřál jim štěstí. Došel s nimi až k vezení, což bylo jediné místo odkud se dá přemisťovat a zneviditelnil je. Ještě použil jedno kouzlo, které mazalo jejich stopy a odešel. Harry se pokusil o mírný úsměv a dal pokyn k přemístění…

Ginny přemýšlela už pár dnů a stále nevěděla co udělá. Brumbál ji v podstatě postavil před hotovou věc. Nakonec se přeci jen rozhodla pro to, aby si přečetla tu knihu. Ze začátku se ji nezdála moc poutavá. Byl to nějaký příběh. Vyprávěl o lásce, zradě, osudu, o dobru a zlu. Kouzelníci tam bojovali jako oni teď. V příběhu však nestáli proti Lordu Voldemortovi, ale Grindevolfovi. Byl stejně jako Voldemort posedlý čistou krví a snažil se o nadvládu nad světem. Jenže proti němu bojovali dobří kouzelníci, kteří se nechtěli jen tak vzdát. Pak ale ztratili hlavního vůdce a nevěděli co dál. Někteří uprchli, jiné neminula smrt. Avšak jeden odvážný mladík mu dále čelil se svými přáteli. Avšak svou dívku držel v bezpečí. Bojoval hrdě a statečně. Už to vypadalo, že vyhraje, jenže pak se něco stalo. Grindevolf přišel na jeho slabinu. Jedna jeho přisluhovačka se proměnila v jeho milou a odlákala jeho pozornost. A takto jej Grindevolf lstí porazil. Už se nenašel nikdo kdo by se mu postavil. Avšak někdo přece jen ještě zůstal. Byla to ta dívka odvážného mladíka. Trvalo ji rok, než sehnala vše potřebné, aby se pomstila. A taky se ji to povedlo. Zničila největšího nepřítele dobra, avšak to co by nejvíce z celého srdce chtěla už nezískala. Byla hrdinkou, ale nejradši by zemřela. Ginny příběh připadal opravdu moc smutný, ale co si ji moc nelíbilo bylo to, že byl až moc podobný s jejím životem a přítomností. A pokud by se tohle to mělo opravdu stát, nechtěla být při tom. Dolistovala knihu až na poslední stránku a všimla si založeného lístku.

Může být i jiný konec, pokud se rozhodneš bojovat.

Celý vzkaz si četla několikrát za sebou. ´Opravdu není jiná možnost,´ ptala se sama sebe. Zřejmě nebyla. Zato Ginny se už rozhodla. Půjde do toho, nehodlá přijít o Harryho. Ale nejprve potřebuje sehnat knihy s novými kouzly a na to musí mít peníze. Jenže ona už žádné peníze neměla. Přemýšlela co bude dělat. Rozhodla se půjčit si peníze od bratrů. Ostatně by ji to mohli i koupit. S úsměvem se zvedla a šla najít Erol. Napsala Fredovi a Georgovi stručný dopis, ve kterém se zmínila, jestli by ji nepůjčili nějaké peníze a koupili na příčné dvě knihy. Obě o kouzlech. Jedny na obranu, druhé na útok. Odpověď od bratrů dostala ještě večer. Sice byli dost podezdřívaví, ale nakonec souhlasili, že ji ty knihy koupí. Řekla si taky, že by se na chvíli mohla ukázat dole, aby se o ní rodiče nestrachovali. Byli jejím příchodem přímo překvapeni. Dole ještě seděla Tonksová a Remus. Ginny pozdravila, zašla pro něco na jídlo a chtěla upalovat zas nahoru. „Už je ti lépe Ginny?“ vyptávala se ji matka. Ginny nahodila smutnou tvář a zadívala se na ní. „Už je to o něco lepší. Víte něco o Harrym?“ „Ne, bohužel drahoušku. Asi by ses měla ještě vyspat, vypadáš nemocně,“ strachovala se o ní paní Weasleyová. „Asi máš pravdu mami, ještě si půjdu lehnout,“ souhlasila s ní Ginny a vydala se ke schodům. „A Ginny,“ zastavila ji ještě. „A...ano?“ zarazila se na prvním schodě. „Jsem ráda, že jsi to překonala,“ řekla ji s úsměvem. „Já taky,“ řekla Ginny a snažila se o úsměv. Pak ji matka zanechala o samotě a odešla. Ginny si trošku oddechla a vyšplhala schody až do svého pokoje. Unaveně se svezla do postele a v momentě usnula.

Ráno ji vzbudila Erol jak vrazila do okna. Ginny rychle vyskočila z postele a pomohla ji. Sovička ji předala dvě knihy a dopis. Jakmile si to od ní Ginny vpřevzala se sova otřepala a zas odletěla. Ginny knížky odložila stranou a rozdělala dopis.

Milá sestřičko, Sice nevíme k čemu ti to bude v baráku, kde ji neustále zavřena a pod dobrým dohledem, ale budiž. Rozhodli jsme se nad tebou s bráchou slitovat a koupit ti co chceš. Nic nám nedlužíš, ber to jako dárek. Před matkou o tom radši pomlčíme, ale nevyváděj žádné blbosti, víš, že ještě nejsi plnoletá. Pokud budeš potřebovat naši pomoc, kdykoliv se ozvi. Fred a George

Ginny se na vzkaz usmála a vše si patřičně schovala. Rozhodla se totiž vydat se dolů na snídani. Matka i otec ji s radostí přivítali. Celou snídani se bavili o všem možném, jen se vyhýbali hovoru týkajícího se Harryho. Ginny jim udělala tu radost a chovala se jako vzorná dcera. Po snídani se opět zavřela ve svém pokoji a začala pročítat knihy. Kouzla, která ji zaujaly si vypsala a pokračovala dále. Její seznam se postupně zvyšoval, až byl tak dlouhý, že se to všechno snad nikdy nemohla naučit. Z kůže si vyrobila pouzdro na hůlku a svou novou hůlku nosila vždy při sobě schovanou u boty. Tu původní měla zastrčenou v zadní kapse riflí. Za matkou otcem chodila každý den, aby neměli podezdření. Po obědě chodívala na procházky do nedalekého lesa, kde tajně zkoušela nová zaklínadla. Začínalo se ji opravdu dařit. Z knih se taky dočetla o neverbálních zaklínadlech, které nebyly zrovna nejlehčí, ale trochu je ovládala.

Bohužel byl její program přerušen příchodem McGonagallové. Jednoho večera k nim přišla na večeři a oznámila, že Bradavice budou konečně otevřeny a to 1.října. Rada starostolec konečně schválila dostatečnou ochranu hradu a hlídače. Pan a paní Weasleyovi souhlasili s tím, že se tam Ginny vydá, a niž by se jí ptali. Ginny nemohla nic namítnout, protože to ani slyšet neměla. Všichni si totiž mysleli že už spí. Ještě jim říkala paní profesorka něco o řádu, ale to už Ginny nevnímala. Ve svém pokoji promýšlela kolik má ještě času na učení a jak pak bude chodit z hradu. Vždyť se tam nedá přenést, ani přemístit. Určitě i krby budou zabezpečené. Jenže co mohla dělat? Být v Bradavicích by pro ni byla určitá výhoda. Nechala přemýšlení a šla spát, tohle bude řešit až to přijde. Avšak ve svém cvičení nehodlala přestat. Každý den chodila do lesa a cvičila jak nejlépe uměla. Dny ji plynuly jako voda a ona je ani nestačila počítat…

Na okraji vesnice se ozvalo trojí tlumené prásk. ´Na to jsme zapomněli,´pomyslel si Harry, když se přemístili. Ale teď už bylo pozdě. Mnoho lidí se podívalo co ty zvuky způsobilo, ale když nic neviděli, nezajímalo je to. Harry, Ron a Hermiona postupovali jak nejtišeji uměli. Míjeli spoustu mudlů a snažili se jim i vyhýbat. Celá vesnice se skládala z rodinných domků. Z jedné strany ji chránily vysoké a strmé hory. Z boku tekla široká řeka a jediné nechráněné místo bylo to, odkud Harry a jeho přátelé přišli. Vzduch tady byl chladný a svěží. Harrymu se tam líbilo a chápal proč tu rodiče chtěli žít. Vůbec by mu nevadilo tady vyrůstat. Všimli si, že zde bydlí samí mudlové. Ani jeden z těch co potkali na čaroděje nevypadal. Avšak zůstávali obezřetní. Blízko té hory zahlédli malý kostelík se hřbitovem. Harry se tam s těžkým srdcem vydal. Ron i Hermiona jej v tichosti následovali.

Harry prošel opatrně dvířky a naznačil Ronovi a Hermioně, že mají hledat. Sám už obcházel některé hroby a četl jejich náhrobní kameny. Žádná jména mu nic neříkali, a tak postupoval stále dál. Zastavil se až u hrobu, který byl poměrně zarostlý mechem a břečťanem. Odhrnul rostliny, aby si mohl přečíst jména. Neel a Melanie Groswoodovi. ´To nejsou naši,´uvědomil si. Potřepal hlavou a šel dál. Byl už na konci dvou řad a stále nic nenašel. Nadějně se podíval po svých přátelích. Ani jeden se však u žádného hrobu dlouho nezdržel. S povzdechnutím se vydal do další řady. Přecházel po betonovém chodníku a na konci něj uviděl velikou hrobku. Dost se divil, že si ji nevšiml dříve. Obrátil však svou pozornost na hroby u něj a chtěl pokračovat dále. Jenže hrobka ho něčím lákala. Nechal tedy svého hledání a vydal se k ní. Byla tak veliká, krásná a zároveň děsivá. Nad dřevěnými dveřmi stál kamenný fénix s roztáhlými křídly. Po stěnách byly kdysi vyryty nějaké znaky, které teď nebylo možno rozeznat. Harry opatrně šáhl po klice a stiskl ji. Něco mu říkalo, že se dovnitř dostane. Dveře opravdu povolily a lehce zavrzaly. Harry sešel po malých schůdcích dolů a to co uviděl mu vyrazilo dech. V malé místnosti osvětlené loučemi stála uprostřed veliká hrobka. Světlo ji propůjčovalo děsivý dojem. Na stěnách zahlédl Harry tytéž znaky. ´Tohle určitě nebyli mudlové,´napadlo ho. Přešel poslední kroky k hrobce a přečetl co je na nich napsáno.

Zde odpočívají Lily a James Potterovi. Po své smrti zde zanechali svého jediného syna Harryho Pottera a milované přátele. Nechť odpočívají v pokoji.

Harry si tento nápis přečetl hned několikrát. Oči se mu zaplnily slzami. Tolik mu rodiče chyběli. Sedl si na zem a plakal. Cítil, že to musí ze sebe dostat. Po velmi dlouhé chvíli ho objevili jeho přátelé. Hermiona se k němu sklonila a objala v náručí. Snažila se ho utišit, ale nebyl k zastavení. „Kdyby se to nestalo, kdyby nebyla ta věštba, naši by žili.“ „To já za to můžu. Kdybych se nenarodil, žili by,“ obviňoval se neustále. „Ale Harry, ty za to nemůžeš, nezpůsobil jsi to. To všechno Voldemort,“ snažila se jej Hermiona utišit. „Zaplatí za to. Za všechno co mi způsobil. Já ho zabiju!“ Jeho smutek se změnil v nenávist. „Ano, vím, že to dokážeš, ale ne teď.“ „Půjdu po něm jako vlk po kořisti, přísahám,. Že ho dostanu a taky Snapea, toho bastarda,,“ ventiloval dále svůj hněv. „My půjdeme s tebou, ale teď by ses měl uklidnit, vztek nyní není na místě.“ I Ron se mu pokusil pomoct, avšak bylo to k ničemu. Hermiona mu naznačila, aby jej nechal být a mezitím prohlédl tuto místnost. Hned jak Hermiona vešla, všimla si znaků na stěnách a nemohla je vypustit z hlavy. Řekla tedy Ronovi, aby na pergamen opsal opakující se znaky. Ron souhlasil a poodešel stranou. Harry se mezitím ztišil a zklidňoval dech. Poděkoval svým přátelům a chtěl už jít. Přeci jen tu byli dlouho a mohli na sebe něčím upozornit. Hermiona se nejistě podívala na jeho obličej, jestli už je opravdu v pořádku a souhlasila, že je čas odejít. Myslela si, že už se přemístí zpět, ale Harry chtěl ještě najít jejich dům.

Trvalo jim strašně dlouho, než se dostali na samý okraj vesnice, kde se u lesa nacházeli trosky domu. Harrymu se v hlavě míhaly vzpomínky na smrt jeho rodičů. Přešel tam, kde byl kdysi vchod. Slyšel řvát svého otce, ať Lily uteče a zachrání Harryho. Pak i uviděl, jak James padá mrtvý k zemi. Utíkal doprostřed ruin, a pak zahnul doleva. Teď uviděl svou matku. Říkala: „Harryho ne! Vem si mě!“ Jenže ji to nebylo moc platné. Za chvíli i ji zasáhla smrtící kletba a ona padla mrtvá k zemi. A teď mělo dojít i na Harryho, avšak kletba se obrátila a nastalo ticho, které přerušilo jen dětské plakání. Harry si zkroušeně sedl na nějaký kámen. Tyto vzpomínky prožíval již mockrát jako noční můry, nebo díky Mozkomorům, ale nikdy to nebylo tak živé. Ron i Hermiona usoudili, že toho bylo pro dnešek dost. Pomohli Harrymu vstát a přemístit se zpět do jejich útočiště.

„Kde je Harry?“ zajímalo Ricka „V pokoji, chtěl být chvíli sám,“ odpověděl Ron. „A co to tu děláte?“ vyptával se dál. „Zkoumáme tyhle znaky, znáš je?“ Podala mu papír, na který je Ron opsal. „Odkud je máte?“ zeptal se podezdřvavě. „Byly vyryty na hrobce Harryho rodičů,“ řekla Hermiona popravdě. „Jsou to Runy,“ řekl po chvíli. „To jsem si taky myslela, ale nesouhlasí ani s jednou, které znám.“ „Tohle jsou původní runy. Před dávnou dobou byly kouzelníky změněny, aby se je nedalo používat v kouzlení,“ vysvětlil jim. „Dokážeš je přečíst?“ vyhrkla dychtivě Hermiona. „Pokusím se,“ souhlasil. Vzal si do ruky papír a četl. „Tahle znamená naději.Tato ochranu. Tahle ta zase poselství, nebo poslání. Tato předurčení a ta poslední čas.“ „To ale nedává smysl,“ řekl Ron. „Taky se runy nemají číst jako věty. Spíš bychom se měli pokusit přijít na to, jaký měli účel. Domývám se, že by to mělo být nějaké zaklínadlo. Nejspíše ochranné. Ale nevím, zda pro Harryho rodiče, nebo něho. Čas… čas… proč je tu ten čas?“ uvažoval na hlas. „Nemůže to znamenat spíš nějaký rok? Nejmenuje se určitý rok čas?“ napadlo Hermionu. „Hm…druidové málokdy pojmenovávali období. Ale teď mě napadá, že měli jeden obřad, který vykonávali jednou za nějaký čas. Budeme to muset najít v knihovně,“ usoudil nakonec. Hermiona s Ronem se tedy dali do hledání.

´A je to tu,´ pomyslela si Ginny. Zvedla svůj kufr a přenesla ho ke krbu. „Takže, první se přemístím já, pak ty a nakonec matka,“ rozdával instrukce Arthur Weasley. Vstoupil do krbu a křikl „Nádraží!“ Vyšlehl plamen a muž zmizel. Ginny následovala jeho příkladu a taktéž se přemístila krbem. Tohle to cestování nebylo zrovna její nejoblíbenější, ale co naplat. Bylo to bezpečnější. Na nádraží ji pomohl otec udržet rovnováhu a čekali na Molly Weasleyovou. Objevila se hned po své dceři. Rodiče doprovodili Ginny až k vlaku a nabádali ji k opatrnosti. „Je nám líto, že tam letos nebude nikdo z tvých sourozenců Prosím tě snaž se na sebe moc neupozorňovat a nedělat žádné problémy,“ říkala ji matka. „Hlavně na sebe dávej pozor, a kdyby se dělo něco podezdřelého dej nám hned vědět,“ přidal se i otec. „Ano slibuji,“ odpověděla poslušně Ginny. Přitom si však pomyslela, že ji mají pořád za bezbranné dítě. S povzdechem vešla do vlaku a hledala nové kupé. Nebyl to velký problém, protože se do školy moc studentů nevracelo. Sedla si hned do prvního co našla a zavřela za sebou. Sedla si pohodlně na sedadlo a čekala. Na její dveře zaklepala nějaká dívka. Nikdy v životě ji neviděla. Tuhle by si určitě pamatovala. Už kvůli jejím výrazným, dlouhým černým vlasům a výrazným tmavě modrým očím. „Ahoj je tu volno?“ zeptala se. „Jo pojď dál.“ „Díky, víš jsem tu nová a ještě se tu nevyznám. „A jak se jmenuješ?“ zajímalo Ginny. „Říkej mi Niraja. Niraja Redrichová,“ představila se dívka. „Já jsem Ginny Weasleyová.“ A tak se obě dívky seznámily. Ginny si Nirajou nebyla zpočátku vůbec jistá, ale během cesty si padly do oka. Rozhodla se ji věřit, ale ne slepě důvěřovat. Dívka ji něčím zaujala. Nedokázala ji sice odhadnout, ale doufala, že se časem vše vyřeší. Cesta do Bradavic jim rychle utekla. Během ní, se za nimi stavili Lenka Střelenka spolu s Nevilem a pár dalších známých. Dychtivě se vyptávali po Harrym a Ginny jim pokaždé musela říct, že opravdu neví kde je. Taky se taktně chtěli dozvědět, jestli se s ním opravdu rozešla a ona s těžkým srdcem souhlasila. Ke konci cesty s ní nebyla řeč. Poslední dobou byla dost náladová, ale dokázala to ovládat. Teď však ne. Najednou ji začal přívěšek studit a ona pocítila bolest. Takovou co vám udělají rány v duši. Nemohla však nic dělat. Seděla v kupé se studenty a navíc neznámou dívkou. Ne, nemohla se prozradit, alespoň zatím ne. Doufala, že se Harrymu nic nestalo a snažila se to zakrýt svojí blbou náladou. Niraja se jí zezačátku ptala co s ní je, ale po čase to vzdala. Na nádraží přestoupili spolu s pár prvňáky do kočárů a jeli k Bradavicím. Loďky byly zakázané. Podle Starostolce příliš nebezpečné. Ginny se pousmála, když slyšela reakci Niraji na Bradavice. Taky tak mluvila a přemýšlela. Zdály se jí neuvěřitelné, nádherné. Jenže dnes už tak nepřemýšlí. Avšak vzpomíná. Vzpomíná na vše co tady zažila a v neposlední řadě na Brumbálovu smrt. Určitě zajde navštívit jeho hrob. Kvůli jeho odchodu se jí Bradavice už nezdály tak nádherné a neznamenaly pro ni bezpečné útočiště. Už ne. Teď už to bude jiné a nikdy stejné….